Hlavní navigace

Česko (a Slovensko): dobrovolné velmoci v blokování Internetu?

16. 6. 2010
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Podle třetí implementační zprávy, hodnotící naplňování Evropského rámce pro bezpečnější používání mobilů mladistvými a dětmi, jsou mobilní operátoři v ČR a na Slovensku jedinými, kteří provádí (zákazníky nevyžádané) blokování nelegálního obsahu podle blacklistů britské Internet Watch Foundation. Ve skutečnosti blokují i někteří další operátoři – ale v EU je jich stejně menšina.

O blokování „nelegálního“ obsahu našimi mobilními operátory, v rámci jejich mobilních internetových služeb bylo zde na Lupě napsáno již opravdu mnoho, a jejich postup byl rozebírán z mnoha různých pohledů. Téměř vždy se ale vycházelo z premisy, že takovéto blokování – nikoli na žádost uživatelů, ale automaticky a často i proti vůli uživatelů – je něco, co si naši operátoři sami nevymysleli, ale někdo to po nich chce a vymáhá. Jednak Evropská unie, která na ně tlačí přímo i prostřednictvím jejich mateřských společností, ale také třeba asociace GSMA, sdružující největší mobilní operátory.

Právě tyto dva subjekty (tj. EK a GSMA) již v únoru 2007 připravily Evropský rámec pro bezpečnější používání mobilů mladistvými a dětmi“, který následně podepsali prakticky všichni mobilní operátoři sdružení v GSMA. Za ČR jsou mezi signatáři všichni tři naši GSM operátoři. Jedním z požadavků Evropského rámce přitom bylo i vytvoření národního kodexu chování operátorů. Ten dnes existuje v 25 zemích EU, včetně ČR, ale s výjimkou Estonska a Finska, kde se o nich teprve diskutuje.

Počátkem letošního června pak asociace GSMA vydala (v pořadí již třetí) vyhodnocení toho, jak je zmiňovaný rámec z roku 2007 implementován a naplňován. A právě z něj vyplývá velmi zajímavé zjištění: že nevyžádané blokování „nelegálního“ obsahu, podle blacklistů britské Internet Watch Foundation, by mělo být specialitou České republiky (a také Slovenska). Jinde se snaží chránit děti a mladistvé především jinými postupy a opatřeními.

Zjištění GSMA asociace si všiml i druhý „původce“ výchozího rámce z roku 2007, kterým je Evropská komise. Komisařka Neelie Kroesová k tomu vydala 9. června tiskovou zprávu, ve které „uvítala opatření mobilních operátorů v oblasti bezpečnosti dětí“, a vyzvala operátory k většímu úsilí o zvýšení povědomí rodičů. Naplnění Rámce z roku 2007 pak zhodnotila takto, strukturovaně podle čtyř oblastí, na které se původní Rámec zaměřoval:

Celkově dosáhli mobilní operátoři značného pokroku ve čtyřech akčních oblastech identifikovaných v kodexu z roku 2007:

  • Operátoři zavedli opatření na kontrolu přístupu dětí k obsahu pro dospělé. Například lotyšští mobilní operátoři kontrolují věk v místech prodeje a umožňují rodičům, aby na telefonech svých dětí zdarma zablokovali přístup k internetu.
  • Provozovatelé rovněž pracují na klasifikaci obchodního obsahu dostupného na mobilních telefonech. Italští mobilní operátoři používají barevné ikony, ze kterých je patrné, zda je obsah přijatelný pro všechny, zda je zaměřen na děti, zda by měl být přístupný v přítomnosti dospělých nebo zda se jedná o obsah určený pouze pro dospělé.
  • Četní mobilní operátoři vydávají vzdělávací materiály a vedou kampaně ke zvýšení povědomí o bezpečnějším používání mobilních telefonů. Mobilní operátoři ve Spojeném království vyvinuli na toto téma nezávislé internetové stránky a vydali příručky, pokyny (tzv. pledge cards), DVD a brožury. Maltští operátoři poskytují zdarma nepřetržitou linku pomoci.
  • Čeští a slovenští mobilní operátoři bojují proti nezákonnému obsahu na mobilních telefonech a blokují přístup k internetovým stránkám s nezákonným obsahem.

Z uvedené pasáže (citované z tiskové zprávy EU), stejně jako z původních materiálů GSMA, by skutečně mohlo vyplývat, že nedobrovolné blokování  - tj. takové, které není omezeno jen na mladistvé, uživatel o něj nežádá a nemá možnost dosáhnout jeho zrušení – je specialitou České republiky a Slovenska.  Což je zajímavé třeba v souvislosti s Velkou Británií, která je blokováním (s využitím blacklistů „své“ Internet Watch Foundation) známá a proslulá.

Nicméně když se začtete do zprávy o implementaci Evropského rámce právě ve Velké Británii, zjistíte, že zde jsou blacklisty IWF využívány k „zabránění nechtěnému přístupu“ k nelegálnímu obsahu charakteru dětské pornografie. A ten, kdo sestavoval celkovou zprávu, si už asi nedal dohromady, že i toto fakticky znamená blokování. Protože když se podíváme na podmínky konkrétních britských mobilních operátorů (viz například podmínky Vodafonu UK), dozvíme se, že tamní mobilní operátoři skutečně blokují podle blacklistů IWF stejně jako u nás.

Pravdou ale také je, že britský samoregulační kodex mobilních operátorů takovéto blokování na rovinu avizuje, když otevřeně říká, že mobilní operátoři přebírají od IWF jeho blacklisty a blokují všechna URL v nich obsažená. To samé ale už neplatí pro české mobilní operátory: pokud se začtete do jejich samoregulačního kodexu (na webu APMS), který vznikl právě v návaznosti na Evropský rámec, žádnou zmínku o (nevyžádaném) blokování zde nenajdete. Zmiňováno je zde pouze dobrovolné a vyžádané blokování, například na principu dětských zámků.  

Jak to dělají jinde?

Zjištění GSMA asociace (a tím i tvrzení Evropské komise) tedy musíme poněkud poupravit, minimálně v tom smyslu, že kromě ČR a SR blokují mobilní operátoři určitý obsah na Internetu také ve Velké Británii. A nejméně ještě jeden další operátor, konkrétně 3 v Irsku. Nicméně to nic nemění na tom nejpodstatnějším: že takovéto nedobrovolné blokování na základě hodnocení (blacklistů) od soukromého subjektu (Internet Watch Foundation) je spíše výjimkou, zatímco v ostatních zemích se „boj proti nezákonnému obsahu“ na Internetu odehrává primárně jinak. Zkusme si na několika příkladech naznačit, jak.

Ve většině případů je k dispozici dobrovolné blokování, které mobilní operátor nabízí jako možnost a uživatel si sám rozhoduje o tom, zda jej využije (nejčastěji pro své děti) či nikoli. Zde se přitom míří primárně na vlastní obsah, poskytovaný mobilními operátory na jejich vlastních portálech, ale blokování může „zasahovat“ i dále, do veřejného Internetu. Ten pak může být v rámci vyžádané blokovací služby zablokován úplně, nebo mohou být zablokována jen některá místa na Internetu. Občas takovéto blokovací služby fungují i na principu whitelistu (tj. dítě či mladistvého pustí jen na některá konkrétní místa na Internetu, a jinam ne).

Nedobrovolné (nevyžádané) blokování, při kterém operátor blokuje část Internetu, aniž by se svého zákazníka na cokoli ptal, v řadě zemí neexistuje vůbec, a jen někde se připravuje. Například z liberálním Nizozemí teprve chystají své vlastní blacklisty, a ve Francii zase zákon, který by takovéto blokování umožňoval a nařizoval. V dalších zemích, jako například v Belgii či Německu, určují konkrétní obsah k zablokování příslušné policejní složky (a nemůže o  nich rozhodovat soukromý subjekt, jako je Internet Watch Foundation). Operátoři zde potřebují mít „právní jistotu“, že jde skutečně o nelegální obsah (tj. vše musí posoudit kompetentní orgán, ať již policejní či soudní).

Proč jinde neblokují?

To, že nedobrovolné blokování  – a navíc na základě „soukromých“ blacklistů od Internet Watch Foundation – je v Evropě spíše výjimkou než pravidlem, je dáno i tím, že takovéto blokování není součástí požadavků, které vznáší výše zmiňovaný Evropský rámec pro bezpečnější používání mobilů mladistvými a dětmi z února 2007.

Je to asi dáno i tím, že tento rámec je orientován především na mobilní služby, poskytované samotnými mobilními operátory či jejich partnery, typicky v rámci různých mobilních portálů (kde je mají v zásadě zcela ve své moci). Již méně se dotýká Internetu, resp. mobilního přístupu k Internetu, nad jehož obsahem nemají mobilní operátoři vesměs žádnou přímou kontrolu.

Dalším faktorem může být to, že v řadě zemí EU si operátoři nemohou dovolit zablokovat jakýkoli obsah bez toho, aby jej za nelegální označil nějaký k tomu oprávněný orgán (viz výše zmiňovaný požadavek na „právní jistotu“). Pak jsou jakékoli soukromé blacklisty mimo hru. V neposlední řadě je určitě důvodem i to, co konstatuje například druhá implementační zpráva k popisovanému rámci, z roku 2009: že v EU není konsensus ohledně rozsahu blokování a jeho metod.

Nejspíše i proto, že si lidé uvědomují, jak neúčinné blokování je: když už někdo chce šířit třeba dětskou pornografii, má na výběr řadu dalších možností, které jsou popisovaným blokováním webových stránek zcela nedotčené. A naopak: když už se něco blokuje, jak zabránit tomu, aby se skutečně blokoval jen opravdu nelegální obsah (konkrétně dětská pornografie), a ne třeba něčí politické názory? Mimochodem, ani naši mobilní operátoři nerozhodují o tom, co vlastně blokují – když sami nesestavují své blacklisty, ani je nekonzultují s kompetentními složkami (policí, soudy atd.), ale pouze je přebírají od britské organizace Internet Watch Foundation.

BRAND24

A co U:Fon? Zatím neblokuje!

Čtenářům Lupy určitě není třeba připomínat, že u nás blokování (v jeho nedobrovolné a nevyžádané variantě) aplikují v rámci svých mobilních internetových služeb všichni naši mobilní operátoři, fungující na bázi GSM. Jako první s tím přišel Vodafone, skoro přesně přede dvěma lety.  Později se přidala i  Telefónica O2 CR, a zcela nedávno se přidal i T-Mobile.

Ale co takový U:fon? Vždyť i on se stále více profiluje jako poskytovatel mobilního Internetu. Jak se on staví k blokování? Zeptal jsem se tedy přímo u zdroje, zda  v současné době aplikuje obdobné blokování jako GSM operátoři, nebo zda se k tomu chystá. Odpověď byla následující:

V tuto chvíli nikoli. Jako low cost operátor neinvestujeme prostředky do nástrojů, které nejsou dostatečně prověřené v čase. Ale vývoj v této věci sledujeme a jakmile budeme přesvědčeni, že výhody systému převáží nad potenciálními nedostatky, budeme o jeho nasazení uvažovat.

Narazili jste někdy na nějakou zablokovanou stránku?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor byl dlouho nezávislým konzultantem a publicistou, od 8.6.2015 je členem Rady ČTÚ. 35 let působil také jako pedagog na MFF UK v Praze.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).