Hlavní navigace

Dejme šanci etické internetové žurnalistice

19. 7. 2007
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

 Autor: 74287
Internetová média se téměř od svých počátků potýkají se všeobecně sdíleným přesvědčením, že kvalitní redakční práce je v prostředí Internetu téměř vyloučena. Přitom řada z nich svojí kvalitou předčí své tištěné či elektronické konkurenty. Proč se je tedy nepokusit jasně odlišit od ostatních?

Internetovou novinařinu lze vnímat do značné míry jako obchod. Jde především o reklamu a nejrůznější mediální styky, musíme sledovat, s kým partnerské styky máme a s kým ne a podle toho zadávat informace. S novinařinou, která má sloužit veřejnosti, nemají tyto internetové redakce mnoho společného, mohli jsme se dočíst od bývalé příslušnice redakce portálu Tiscali v nedávném článku Hledání etického rozměru Internetu II. Přehlédneme-li fakt, že veřejnosti neslouží ani značná část ostatních médií (rolí, kterých mohou média plnit, je totiž o něco víc), zůstane nám z tohoto tvrzení poměrně odvážné zevšeobecnění při hodnocení úrovně práce internetových novinářů. Pevně věřím, že čtenáři Lupy dokáží mezi médii rozlišovat více a vědí, kam si pro kvalitní obsah dojít. Současná situace s hodnocením etické úrovně internetové žurnalistiky je však zjevně stále daleko od ideálu, kde bychom mohli být.

Diskuse o kvalitě žurnalistiky v nových (internetových) médiích zřejmě dosáhla svého vrcholu už před celými devíti lety, kdy Matt Drudge ve svém slavném blogu The Drudge Report publikoval obsah telefonických hovorů, nahraných přítelkyní Moniky Lewinské a odstartoval tak novou éru v historii internetových médií: poprvé měly v mainstreamu náskok před svými tištěnými a televizními kolegy. Synonymem pro práci internetového novináře se pak v očích zaskočeného tisku stalo neověřené, necitované a senzacechtivé psaní (sloupkaři tištěných deníků v té době ještě netušili, jaký osud jejich redakce často čeká). Místo pro seriózní titul jako by tehdy na Internetu nebylo: diktát rychlosti a „konformismus nízkosti“ prý zcela devalvoval občanskou funkci informace.

Jenže stejný proces probíhal i ve starších typech médií. Kvalita novinářské práce klesá (…) Jsme svědky opravdové a strašlivé taylorizace jejich řemesla. Je třeba vidět, v co se proměnily redakce, a to jak redakce deníků, tak rozhlasové nebo televizní redakce: na očích jsou celebrity, které podepisují skvělé úvodníky, nebo hlasatelé televizních novin, jenže tyto ‚stars‘ ve skutečnosti zakrývají stovky novinářů redukovaných na pouhé sekundanty, napsal v roce 2001 Ignacio Ramonet ve své slavné Tyranii médií a navrhl, aby se žurnalisté (etymologicky „analytikové jednoho dne“) přejmenovali na „okamžitisty“, protože vpád nových technologií zpřevracel metody a cíle jejich práce za účelem „referování o okamžiku“.

Novinářství kdysi povstalo z řemesla. Dnes se stalo průmyslem. Stačí jen pozorovat produkci amerického kanálu NBC: během posledních dvou let přešel v součtu svých programů od tří hodin televizního zpravodajství k dnešním dvaceti sedmi, a to do toho nepočítáme neustále aktualizované webové stránky. A to vše jen s několika novináři navíc. NBC zvážila nejlepší způsoby, jak ze svých dělníků vyzískat maximum jako jakýkoli jiný vlastník továrny, cituje dále Ignacio Ramonet týdeník The Economist.

Ale vraťme se zpátky na Internet. V českém prostředí seriózní diskuse o možnostech nalezení etického rámce pro práci online novinářů prakticky ani nezačala, nepočítáme-li sporadické a svým dopadem značně omezené pokusy jednotlivých médií či akademické debaty v rámci předmětů na některých vysokých školách (od reality bohužel často odtržené zase jiným způsobem).

Novináři starších typů médií si na své dlouhé cestě časem vypěstovali sadu etických pravidel, která, pokud je dodržují, jim v této revoluci ještě z posledních sil umožňují odlišovat se od svých méně náročných kolegů. Je něco takového možné pro internetová média? Proč ne, vždyť řada redakcí je dnes spíše smíšených a řídí se stejnými etickými pravidly. Podle Barbory Osvaldové ze Syndikátu novinářů ČR je s Internetem hlavní problém v tom, jak definovat jeho novináře a médium. Ale proč tedy nenechat na nich samotných, aby se za ně označili, budou-li mít zájem?

Pokud by se širokou a otevřenou diskusí odborníků a novinářů samotných podařilo vytvořit etický kodex pro internetové novináře, mohla by se nabídka informací na webu značně zpřehlednit tím, který titul by se k jeho dodržování přihlásil. Seriózní médium by přece mělo mít zájem na tom, aby jeho čtenáři věděli, že dbá na kvalitu a důvěryhodnost jím přinášených informací. A byť to pro vydavatele a redakci znamená náklady navíc, měly by se vrátit v podobě konkurenční výhody oproti ostatním titulům. Jednoznačnou identifikaci těchto webů by zajišťovala obdoba nálepky „Umí dobře česky“ serveru Digizone pro dobře počeštěné set-top-boxy. Ikona typu „Řídíme se pravidly etického kodexu internetových novinářů“ (či jiného, použitelnějšího textu) by se mohla stát důležitým prvkem na titulce webů, jejichž novináři se cítí být příslušníky svého stavu.

Celý nápad má samozřejmě hned několik slabin. Předně, dát dohromady diskusní platformu napříč mediálními domy i akademickými institucemi nebude lehký oříšek, nemluvě o problémech, se kterými se případní diskutéři budou potýkat při konstrukci etického kodexu. Ten kromě pravidel, obvyklých u starších médií, bude muset zahrnovat i specifika webového prostředí, jako jsou odkazy, uživatelsky vytvářený obsah, nové obsahové formáty apod. Na druhou stranu, seriózní diskuse na toto téma již samozřejmě na mnoha místech probíhá, takže by se nemuselo stavět od úplných základů (zajímavý materiál poskytuje např. Wiki diskuse k online etice renomovaného institutu Poynter).

Ještě větší výzvou pro celý úkol je nutnost udržovat tato pravidla aktuální podle toho, jaké nové prvky a problémy se v živém prostředí webu objeví. S tím souvisí i třetí, zřejmě největší nástraha zamýšleného projektu, a sice kontrola a vymahatelnost definovaných pravidel (stejný problém ostatně dlouhodobě poněkud deklasuje činnost Etické komise zmíněného Syndikátu novinářů). Netvrdím, že na tyto otázky znám definitivní odpověď, to by měl být úkol spíše pro onu diskusní skupinu. Základem by samozřejmě musel být široký konsensus nad skupinou lidí, kteří by takový průběžný dohled nad dodržováním kodexu (či spíše posuzování sporných případů) měli vykonávat. Pravidla kodexu by byla veřejně dostupná (nejspíše na samostatné doméně) spolu s weby, které se k jeho dodržování zavázaly, a veřejné by měly být i posuzované případy jeho porušení.

V tuto chvíli se možná ptáte, k čemu by to celé bylo dobré z pohledu čtenáře, jestliže ten je schopný (považujeme ho přece za člověka, schopného vlastních rozhodnutí) volit sám mezi poskytovateli kvalitního a jiného obsahu. Kodex sám o sobě jistě kvalitu přinášených informací nezajistí, dodá jim však nový rozměr: vědomí úsilí o „čistou práci“, mezi kterou patří ověřování zdrojů, zákaz manipulace čtenářem apod. A v neposlední řadě kodex pomáhá novinářům při práci i v orientaci ve sporných situacích, což se logicky dlouhodobě projeví i v kvalitě jimi dodávaného obsahu. Mám-li mluvit za Lupu, pak netvrdím, že se nedopouštíme chyb stejně jako kdokoliv jiný, právě proto bychom však usilovali o získání „etické nálepky“, aby nám vodítko široce profesně ověřených a schválených postupů značně ulehčilo práci.

BRAND24

Internet se od dob aféry Clinton-Lewinská už přeci jen posunul o něco dál: stává se hlavním zdrojem informací a působí na něm čím dál více profesionálních novinářů, kteří by se i na něm měli řídit etickými pravidly, která znají ze svých původních redakcí. Ne vždy se však dovedou vypořádat s tradičními nástrahami online prostředí, jako je přebírání autorských materiálů či citování původních zdrojů. Situaci ještě více zkomplikovali blogeři, jejichž výsada subjektivity a volná práce se zdroji jako by v očích mnoha lidí devalvovala celý web (je to přece ten Internet…). Vytyčení jasné hranice mezi těmi, kdo se hlásí k osvědčeným pravidlům pro práci s informacemi, by prospěla celému prostředí.

A abych na závěr uklidnil ty z vás, kdo při čtení celého nápadu musí kroutit hlavou: nejedná se o „hotovou věc“, jde pouze o nápad a představu, ve které mne zatím podpořil a pomohl Jan Potůček. Právě internetová komunita čtenářů a producentů obsahu je ideální pro srovnání podobné fantazie do rozumných mezí, takže uvítáme všechny připomínky. Čas pro diskusi o kultivaci a rozlišení internetových médií je každopádně více než zralý.

Je nápad na zřízení etického kodexu pro internetové novináře smysluplný?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je ředitelem médií vydavatelství Internet Info. V letech 2005 – 2008 působil jako šéfredaktor serveru Lupa.cz. Vystudoval Fakultu informatiky MU a Fakultu sociálních věd UK. Online komunikaci se věnuje i na svém blogu www.alesmiklik.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).