Třicátým dubnem roku 2016 začnou platit celoevropská pravidla pro „síťovou neutralitu“. Nařízení Evropského parlamentu a Rady vymezuje pravidla pro „otevřený přístup k internetu“. Po Radě je schválil také Evropský parlament, 27. října na svém plenárním zasedání. Nařízení mimoto postupně „skoncuje“ s roamingem.
Tyto dva body jsou to jediné z někdejšího velkolepého návrhu nařízení o „propojeném kontinentě“, připraveného ještě Barrosovou komisí, co se podařilo po dvouletém úsilí protlačit evropským legislativním procesem až k platnosti.
V EU vznikají zákony tak, že dva různé orgány — Evropský parlament a Rada EU — se musí nakonec shodnout na témže textu předloženém třetí stranou, totiž Evropskou komisí.
V úterý bylo bez dalších změn s konečnou platností schváleno znění ohlášené už 30. června, na závěr lotyšského předsednictví, jako výsledek kompromisu mezi zástupci Parlamentu, Rady a Komise. Rada EU je schválila 1. října.
Opravdu chceme síťovou neutralitu?
„Síťová neutralita“ — vlastně „nezaujatost sítě“ — znamená ve stručnosti to, že přenosová síť přistupuje k veškerému datovému provozu stejně, bez rozdílu. Jak vysvětlil článkem zde na Lupě Jiří Peterka, neutralita je zejména protokolu IP vlastní, pokud není snaha provoz řídit upřednostňováním podle druhu využívané služby nebo jinak.
Běžného uživatele však nezajímá „síťová neutralita“ jako taková. Uživatel chce, aby se mu nesekalo video, aby dobře rozuměl hovoru přes internet, aby mu ihned přicházely odpovědi při textovém povídání s druhým, aby se mu otevíraly webové stránky, stahovaly soubory, aby mu docházela a odcházela pošta.
Není mu nic po tom, že různé služby mají různé nároky na přednost nebo nepřetržitost přenosu, jen si přeje, aby chodily uspokojivě.
Zato zpravidla nechce, aby ho někdo omezoval v tom, kterých služeb může využívat, popřípadě aby poskytovatel připojení upřednostňoval určité dodavatele služeb před jinými.
Uživatelovo očekávání kvality služby tedy předpokládá nikoli zcela neutrální řízení provozu — leč ne takové, které by poškodilo jeho možnost volby toho, k čemu bude na internetu přistupovat.
Provozovatelé internetových služeb mají přitom převážně podobný zájem jako uživatelé: zpravidla chtějí, aby si je uživatelé mohli vybírat svobodně. Některé velké provozovatele však někdy napadne domluvit se s určitým poskytovatelem internetového připojení na zvýhodnění.
Poskytovatelé internetového připojení čili operátoři jsou pak ti, o jejichž regulaci jde především. Po technické stránce mají totiž úplnou vládu nad tím, co k jejich zákazníkům projde nebo neprojde, i v jaké podobě, a že není pro zákazníka myslitelné měnit poskytovatele z minuty na minutu podle okamžité potřeby, je třeba nastavit poskytovatelům pravidla.
Záměrem i obsahem schváleného nařízení je právě nastavení takových pravidel, aby měl uživatel zaručenou svobodu volby při využívání internetu (v rámci zákona), ale aby přitom operátorům zůstala možnost v technicky nezbytné míře řídit provoz ve svých sítích.
Kompromisní a v úterý nakonec schválený návrh rozebral zde na Lupě Jiří Peterka už v červenci. Zajímá-li vás znění samé, pak si přečtěte alespoň články 1 až 6 od strany 24; všechny body předtím jsou vlastně jen vysvětlivky záměru.
Jsou schválená pravidla příliš měkká a děravá?
Konečné znění nařízení se setkalo s vlnou kritiky a zklamání, a ještě před schválením také se snahou přesvědčit evropské poslance k pozměňovacím návrhům — nařízení podle kritiků nedostatečně vymezuje, kdy a jak smějí operátoři řídit síťový provoz, a umožňuje jim smysl nařízení snadno obcházet.
Schválení byť jednoho pozměnění v dosaženém kompromisu by však znamenalo návrat předlohy do dalšího kola vyjednávání s Radou.
Snad nejznámějším kritikem navržené a posléze schválené podoby je sir Tim Berners-Lee, vynálezce webu. Své námitky shrnul do čtyř bodů:
Obává se zneužití možnosti zavádět upřednostňované „zvláštní služby“, zatímco nařízení vychází z toho, že některé služby takové upřednostnění potřebují; v nařízení jsou považovány za služby nikoli internetové, nýbrž za služby „z bodu do bodu“, které jen využívají operátorovy sítě k přenosu, přitom nesmějí zhoršovat jím poskytovanou službu obecného internetu.
Bernersovi‑Lee dále vadí, že nařízení nezapovídá vynětí některých služeb z FUP nebo z datových omezení („zero rating“), a tím takové služby zvýhodňuje na úkor jiných; dále se obává toho, že poskytovatelé mohou v souladu se schváleným nařízením znevýhodňovat šifrovanou komunikaci; soudí také, že možnost zdůvodňovat řízení provozu pouhým „hrozícím přetížením sítě“ je zneužitelná k libovolnému omezování provozu.
Obavy zbytečně poplašné
Na úrovni evropského práva určitě nedošlo nařízením ke zhoršení, nýbrž ke zlepšení ve prospěch uživatelů — jen ne tak přísnému, jak by si někteří přáli a jaké obsahovaly původní návrhy.
Schválené znění je velmi obecné a řadu hlavních pravomocí nechává národním regulátorům, kteří mají dohlížet na plnění záměru nařízení a za tím účelem mají vydávat podrobnější předpisy (viz článek 5, dohled a vymáhání).
Nespokojenost se slabostí nařízení se tedy dá vykládat hlavně jako nedůvěra ve schopnost národních regulátorů v praxi vymáhat dodržování principů síťové neutrality.
O postoji ČTÚ k síťové neutralitě promluvil předseda jeho rady, Jaromír Novák, na květnové konferenci LAW FIT 2015. Mimo jiné slíbil, že úřad ke konci roku otevře veřejnou konzultaci k tomu, jak se osvědčila dosavadní regulace. Připomeňme i názor Ondřeje Filipa, výkonného ředitele CZ.NIC, podle něhož je Česká republika prostě příliš malým trhem na velké boje o síťový provoz.
A pokud jde o Evropskou komisi, nemusíme se bát toho, že by jí někdy došla snaha — jen v rámci strategie „jednotného digitálního trhu“ si uložila předložit do konce roku 2016 šestnáct dalších iniciativ.
