Nápad to byl veskrze jednoduchý. Stačí si doinstalovat program, který po stisku „Červeného tlačítka“ jasně viditelného na liště prohlížeče nahlásí stránku, na které se nacházíte, jako závadnou. Hlášení prověří soukromá firma a v případě, že ho vyhodnotí jako opodstatněné, předá hlášení Policii ČR, aby si s dotyčnou stránkou poradila, jak umí. Až potud je všechno, jak má být. Soukromá firma nemůže stránku zablokovat zavedením na blacklisty, jako je tomu třeba v Británii a prostřednictvím mobilních operátorů i v českých mobilních sítích. Soukromá firma hlášení předává po odstranění balastu jedinému oprávněnému orgánu, tedy Policii ČR a ta bude konat, jak jí přísluší. Vlastně jde o příkladné řešení problému, jak a komu hlásit nelegální obsah na Internetu a co by se s takovým obsahem mělo dít.
Celou akci, jistě dobře míněnou, zaštítěnou jménem ministra Michaela Kocába a aktivitou Národního centra bezpečnějšího Internetu, ovšem zastínila nepříjemná mezihra. Krátce po vydání software se totiž ukázalo, že Červené tlačítko odesílá o něco více dat, než kolik vyplývá z dikce tiskové zprávy i webu. A také to, že vlastně nikde se explicitně nepíše, co všechno se při hlášení odesílá. Autoři projektu jen zdůrazňují anonymitu odeslaného hlášení.
Ve skutečnosti byla součástí hlášení IP adresa a také přehled posledně navštívených stránek plus něco jako pokus o unikátní identifikační řetězec. A oheň byl na střeše, protože to je o něco více, než je nutné odesílat. Proč by mělo součástí hlášení být i přehled posledních adres? A proč je zdůrazněno, že hlášení je anonymní, když na Internetu už z povahy věci může těžko být hlášení odděleno od IP adresy, jejíž znalost může představu anonymity vážně narušit?
Negativní PR není vždy dobrá reklama
A tím už se celý projekt vezl na vlně negativních zpráv. Ještě ráno jsme jej stihli jako nedůvěryhodný nedoporučit k instalaci zde na Lupě, před námi o něm negativně informoval Technet, rychle se přidala i další média. Můžete namítnout, že šlo o bouři ve sklenici vody, proč by někdo nemohl s hlášením obdržet i pár předešlých navštívených adres a čemu vadí IP adresa v hlášení. Jenže jak už tomu u takového software bývá, jde o důvěru. Zdrojový kód tlačítka nelze zkontrolovat, takže musíte jen věřit, že dělá, co dělat má. Ukázalo se banálním testem, že nedělá, že dat posílá více. A důvěra šla k čertu. Popis toho, co tlačítko dělá, najdete třeba zde.
Do toho začalo být zřejmé, že software o podobné výkonnosti šlo vytvořit jako javascriptový bookmarklet, který by mohl fungovat ve více prohlížečích i operačních systémech, než na duu Windows a MSIE 7/8
. Začalo se přetřásat, zda a nakolik byly efektivně vynaložené prostředky statisíce Kč na vývoj tohoto software, i to, proč provozovatel, společnost CZI, s.r.o., nemá registraci u Úřadu pro ochranu osobních údajů, když IP adresa je podle eurounijního výkladu osobním údajem.
Debata místy přešla do odbornějších sfér, například tedy, jak si provozovatelé poradí s tím, že hlášení lze snadno podvrhnout a obelstít, zatímco uživatel tlačítka je buzerován vyplňováním captcha, které ovšem ničemu nezabrání. Což jsou samozřejmě oprávněné otázky, snad jen je k nim třeba přidat ještě otázku Proč, tedy proč by spamer plnil interní databázi řadou falešných hlášení, které mu nezdvihnou Page Rank. Snad z touhy zaměstnat Policii či provozovatele…
Ještě dopoledne provozovatelé Červeného tlačítka nahradili software novější verzí, která už neodesílala historii navštívených stránek (pozor, ta se odesílala v předešlé verzi jen při hlášení, ne samovolně), jenže zkáza už běžela Internetem. Do toho musíme připočítat poněkud nešikovnou komunikaci s médii, jimž byla neustále připomínána anonymita projektu a zdůrazněno, že IP adresa se nikde neposílá, když i méně vzdělaní novináři tušili, že IP adresu těžko můžete na Internetu vypustit. Od projektu stihl rychle dát virtuální ruce pryč Microsoft a Policie připomněla, že sice data bude zpracovávat, ale do software nevidí.
Jak chránit mládež a děti na Internetu
Při tom všem zapadla podstatná otázka. Zda a jak chránit děti a mládež na Internetu a nakolik je to věc státu. Zda stát znovu, jak je jeho zvykem, nesupluje roli rodiny, jejích tradicí a zvyklostí.
Děti jistě chránit. Je ale farizejské jim předkládat proselektovaný Internet, když pohledem do výlohy řady prodejen denního tisku najdou hambatější obrázky, než ty, jež plují volně Internetem. Není-li třeba balit časopisy jako Leo do neprůhledné fólie, je oportunistické vyžadovat podobný přístup po internetových poskytovatelích obsahu. Může-li se tutlat znak divize SS na přilbách našich vojáků v mezinárodních misích, je zbytečné lovit fašistické stránky na Internetu. A v době, kdy členové komunistické strany zakázané zákonem o propagaci hnutí směřujících k potlačování lidských svobod sedí ve sněmovně a chystají se na příští vládu, je hlášení rasistického obsahu na Internetu … nu řekněme přinejlepším výsměchem faktickému stavu věci.
Nic z toho ovšem neznamená, že Červené tlačítko je principiálně špatně. Je dobře, že jeho autoři přinesli možnost snadno a pohodlně nahlásit webovou stránku, která by se vyskytovat na Internetu neměla, však nic z výše uvedených výhrad se jich netýká. Jen to udělali způsobem, který je pro start podobného projektu založeného na důvěře velmi nevhodný a stigmatizující.
Pokud jste rodič a záleží vám na bezpečí vašich dětí na Internetu, doporučíme přečíst samostatný článek na toto téma a dodržet tyto tři kroky.
- Tlačítko instalujte a pokud najdete závadný obsah, použijte jej.
- Vysvětlete svým dětem, jaká jsou rizika Internetu a k čemu tlačítko použít, aby jej nezneužívali.
- A pokud bude třeba (a v pubertě to bude třeba), použijte nějaký software pro zamezení přístupu na nevhodné webové stránky.
Řada domácích routerů dnes takové filtrování nabízí, rodičovský software bývá součástí i bezpečnostních balíků software dodávaných renomovanými firmami. A nebo vyzkoušejte projekt OpenDNS.com a jeho selekci nevhodných stránek. Žádný z těchto software není neprolomitelné řešení, pamatujte na to, že základem je osvěta, rozhovor s dětmi o tom, co na Internetu nedělat.
