Hlavní navigace

Petr "Pixy" Staníček: Příští dějství Apple vs. Microsoft? Zajímavé časy

3. 8. 2012
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

Poslední dobou se pozoruju, jak si čím dál častěji říkám, že ten Microsoft začíná dělat věci správně, napsal na svém blogu designér Petr Staníček, známý pod nickem Pixy. Článek s jeho svolením publikujeme také na Lupě.
Petr Staníček

Ilustrace: Nenad Vitas

Poprvé jsem se u toho přistihl nejspíš už někdy před pěti lety, kdy jsem viděl nové fonty z Windows Vista a Office. Coby designér a téměř profesionální typograf jsem z nich byl nadšený — ve srovnání s těmi odpornými Arialy, „new“ Couriery, „new“ Timesy, Comic Sansy a dalšími typickými wokenními fonty s pohnutou historií vzniku, opatřenými mnoha kurvítky a sloužícími k pobavení i zhnusení všech typografů světa jsou nové fonty (Calibri, Cambria, Consolas atd.) ve Windows téměř pravým opakem. Profesionálně vytvořené, funkční a opravdu pěkné. To jsem si poprvé řekl: Ha, něco se děje.

Článek byl původně publikován na blogu pixycz.posterous.com. 

Bolestná sláva Apple

Aby bylo jasno. Letos to tak nějak bude akorát dvacet let, co používám macy. S Applem a jeho produkty jsem přišel do styku někdy v roce 1992 a sedli jsme si navzájem jako ulití. Od té doby mám — v práci i doma — neustále nějaké macy, s PC a Windows jsem přidcházel do styku jen sporadicky a nahodile. Ale vždycky to pro mě bylo neštěstí, Windows mi byl systém nesrozumitelný, zdánlivě jednoduché věci se dělaly ozlomkrk, design UI a související grafika byly objektivně hnusné (bez diskuse!), dělat na tom i drobné úkony pro mě bylo utrpením. A pokaždé — ať už po martyriu s nějakým nastavováním sítě u kohokoli ve svém okolí, kdo mě považoval za „počítačového experta“ (prakticky každý počítačový laik v mém okolí), nebo po pokusech s používáním nějakého programu, který neměl na macu alternativu — pokaždé jsem se zase rád vrátil k Applu a k jeho skvěle vymyšlenému, konzistentnímu a intuitivnímu rozhraní, srozumitelným aplikacím používajícím bezvýhradně jasně nastavená pravidla a GUI guidelines definovaná Applem. Každá aplikace byla pochopitelná i bez manuálu, všechny používaly jednotně nastavenou symboliku, stejné abstrakce, shodné klávesové zkratky, stejný framework… Naučit se dělat s novou aplikací bylo otázkou spíše minut než dní, někde něco zprovoznit nebo nastavit bylo obvykle otázkou použití intuice a trefení se na první dobrou. Vždycky jsem těžko vysvětloval, „co na těch applech vlastně máš“. A neměl jsem nikdy ani moc zapotřebí to dělat, nikdy jsem nebyl takový ten pověstný nekritický nadšenec a už vůbec ne evangelizátor. Ať si každý používá, co chce — mně vyhovuje Apple a dokud mě nikdo nenutí používat ty svoje windowsy a linuxy, ať si to dělá jak chce. Každému jeho Poděbrady.

Ale pak se to nějak zvrtlo. Někdy před sedmi lety Apple naskočil na vlnu a začal boom. iPody začaly ovládat svět, iPhone tomu pak nahodil turbo a nakonec iPad druhou kosmickou. Apple letěl závratně vzhůru, neuvěřitelně rychle se stal mainstreamem a současně s tím i hrobníkem pro své staré uživatele — jako já. Boom Applu měl totiž hned dvojí negativní efekt: 

  1. Počítače (a ty desktopové obzvlášť) se dostaly úplně na okraj zájmu Applu. Vývoj na několik let téměř zamrzl, Apple předháněl sám sebe v technologických novinkách a redefinováním celého sektoru IT průmyslu, a na desktopu v zásadě dělal jen kosmetické úpravy a opravoval chyby. Když se podíváte třeba na vývojovou řadu iMaců od roku 2005, zjistíte, že se ten počítač změnil jen minimálně (jistě, plast byl nahrazen hliníkem a do útrob se dostal Intel), v podstatě jde ale o typově stejný stroj. Systém je totéž v bleděmodrém – zatímco do roku 2006 byla každá verze systému výrazným pokrokem a přinášela velmi zásadní změny, od té doby je tempo a styl vývoje výrazně jiný. Rozdíl mezi systémem 10.3 (Panther z r. 2003) a 10.4 (Tiger z r. 2005) byl mnohem větší a výraznější než mezi posledními 4 verzemi systému z posledních 6 let.
  2. Mobilní iOS se stal etalonem a základním prizmatem pohledu na svět. iPody, iPhony a iPady se staly nesmírně populární, skrze ně se dostala k počítačům Apple velká spousta nových uživatelů a Apple nastoupil cestu přibližování desktopu mobilům. Ne že by to bylo úplně principiálně špatně, problematická je ale forma a některé důsledky, které to přineslo.

Především se ty změny začal dít očividně zbrkle a patrně neplánovitě. Jako první to odnesly iTunes. Kdysi — aspoň z mého pohledu — geniální mp3 přehrávač, nejlepší ze všech, které jsem kdy vyzkoušel. Moje srdcová záležitost, používal jsem ho rád už od dob, kdy se ještě nejmenoval iTunes ale SoundJam, dávno předtím, než ho Apple koupil… Bohužel v jednu chvíli někoho napadlo, že takový přehrávač mp3 může být i vhodným synchronizačním nástrojem s iPodem. Nu, proč ne, synchronizovat stolní přehrávač s tím přenosným se nabízí. A pak někoho dalšího napadlo, že když už iTunes synchronizují hudbu, můžou synchronizovat s iPodem i video. A audioknihy a podcasty. A knihy (galimatyáš, který vznikl v iTunes mixem audioknih a knih ke čtení pro iBooks, je skutečné peklo). A pak už to jelo jak na tobogánu, do iTunes se začaly sypat — nejen k synchronizaci, ale i ke správě — kontakty, kalendáře, fotky, mobilní aplikace, předplatné, dokumenty, všechno. Cokoli. Samostatná synchronizační aplikace iSync, která se přitom vyloženě nabízela a která byla standardní součástí systému, umřela na úbytě, zapomenuta a opuštěna. Z kdysi skvělého přehrávače se stal obří hybrid, primárně určený k synchronizaci dat, k čemuž nebyl stvořen, a čím dál hůře použitelný jako multimediální přehrávač, k čemuž stvořen byl… Jak moc a do jakých temných končin míří mp3 přehrávač na iPhonu a ještě hůře na iPadu, ani nebudu zmiňovat. O tragédii jménem „port iTunes na Windows“ ani nemluvě — sám vím, jaké zlo jsou Windows/Linux aplikace bez jakékoli změny naportované na maca. A i coby netypický uživatel jsem sám viděl, jak strašné a nepatřičné iTunes (nebo QuickTime) se svým macovským GUI ve Windows jsou. Co teprv pro aktivní a znalé uživatele Windows.

Jablko utržené ze řetězu

Ovšem iTunes jsou jen začátek. Apple ztratil zcela kontrolu nad někdejšími jednotnými a striktními GUI guidelines — především tím, že je začal sám porušovat. V jednu chvíli tak začalo existovat v OS X několik paralelních a nijak nesouvisejících ekosystémů, které vypadaly a ovládaly se naprosto odlišně, jako by ani nepatřily do stejného systému. V jedné skupině „standardní“ aplikace, používající systémové frameworky, ale i ty se spoustou excesů a výjimek tvořených jednak třetími firmami, které se bez již striktního dohledu a podmínek Applu trochu utrhly ze řetězu a začaly si rozhraní dělat podle svého či podle zvyklostí GUI z Windows (zdravíme firmu Adobe), ale ze všeho nejvíc samotným Applem, který ztratil v tomto ohledu především kontrolu sám nad sebou, a jednotlivé vývojářské týmy si začaly přidávat a měnit ovládací prvky podle libosti a bez ohledu na ostatní. Posléze se to zvrtlo až do té míry, že se objevil úplně nový systémový framework, určený pro tzv. profesionální aplikace, který začaly intenzivně používat velké, převážně multimedálně-produkční aplikace jako Aperture (fotky), Final Cut (video) či Logic Pro (hudba). Tyhle aplikace vypadají jako z úplně jiného světa, mají spoustu úplně jiných ovládacích prvků, mají vlastní styl ovládání (každá jiný!) a bez manuálu si s nimi nikdo ani neškrtne. Postupem času to dospělo tak daleko, že leckterý z prvků a postupů se zalíbil vývojářům i v jiných „ekosystémech“, a začalo velké zmatení jazyků a definitivní konec kdysi univerzálního a striktního rozhraní. Rozhraní aplikací z iWork, GarageBand nebo iPhoto se dá popsat snad pouze slovem čurbes. Páté přes deváté, logika žádná, zmatek nad zmatek.

A aby toho nebylo málo, ještě se objevila skupina třetí — prvky, design i styl ovládání přenášený a přizpůsobený zvyklostem mezitím zakořeněným v iOS. Desktopový kalendář nebo adresář v Lionu je zjevení z jiného světa, aplikace najednou tak odlišné a v kontextu počítače tak nepatřičné, že jsem je musel přestat používat. Aktuální systém Mountain Lion v tohle trendu jde ještě dál a je zřejmé, že sloučení mobilního iOS a destopového OS X je v budoucnosti nevyhnutelné (škoda, že jsem se tehdy nevsadil, tenhle trend jsem v debatě s kýmsi předpovídal poměrně dávno předtím, než začal být zřejmý). Bohužel to je činěno ve prospěch iOS a na úkor desktopu. Z pohledu Applu je to bohužel pochopitelné: majorita uživatelů počítačů (a to zcela dominantně notebooků) se dnes rekrutuje z řad uživatelů iOS.

Radikální proměna uživatelské základny

Zatímco ještě před desetiletím byl typickým uživatelem maca kreativní profesionál (grafici, hudebníci, autoři, vývojáři) používající stolní počítač, dnes je jím jupík s MacBookem Air hledající primárně zábavu a konzumaci obsahu. K tomu jsou mobilní iOS zařízení (jako) dělaná. Ale desktop slouží (sloužíval?) i k mnoha jiným věcem, které ovšem pod jhem diktátu zábavy a konzumace obsahu pochopitelně trpí. Vývojář na počítači zcela podřízeném osobní komunikaci, přehrávání multimédií a konzumaci internetových služeb trpí a úpí — úplně stejně jako by úpěl teenager snažící se používat k zábavě profesionální vývojářskou stanici vytvořenou k manipulaci se soubory, kompilaci a multiprocessingu… Nůžky mezi potřebami profesionálů a „běžných uživatelů“ se rozvírají a Apple si (logicky!) vybral spotřební a zábavní segment. Jenže zatímco teenager používající macbook k zábavě a komunikaci bude nevýslovně šťasten, když se zbaví nesrozumitelného filesystému se stromovým uspořádáním souborů do vnořených složek a bude mít vše bez přemýšlení a starání někde v (i)cloudu a dostane vždy jen relevantní dokumenty pro zvolenou aplikaci, pro vývojáře nebo grafika je tahle představa noční můrou.

Stovky, tisíce dalších detailů pomalu mění macy ve (skvělá!) zábavní a komunikační centra — ale současně hážou další a další klacky pod nohy dnes již minoritě kreativních profesionálů. Jinými slovy, používání maca je (a stále více bude) stále podobnější používání iPadu nebo iPhonu, které jsou skvělé právě k zábavě a komunikaci — ale kdo někdy zkusil nějak smysluplně pracovat na iPadu, ví bez dalšího vysvětlování, co to znamená.

Na opačném břehu

Když v takovéto situaci zjistíte, že nový systém kdysi tak nenáviděného Microsoftu místo hnusného Arialu a odporného Comic Sansu nabízí skutečně krásné a profesionální fonty a navzdory ještě nedávnému pobytu sto let za opicemi náhle umí kompletní Unicode se všemi nastavbami, asi vás to trochu zarazí. Co se děje? Něco je jinak.

Přesně tohle mě taky napadlo. Ale jen coby blesknutí hlavou. Calibri, Cambriu a spol. jsem zařadil do svého repertoáru oblíbených fontů a pokračoval dál – Visty nestály za řeč, trochu vylepšená ikspéčka, ale jinak stále stejně hnusná a nastavit tam síť stejný porod jako kdykoli předtím. Pak přišly Windows 7. A tady bych rád ocitoval sám sebe: „Tak tohle je historicky první systém od MS, který bych asi dokázal používat.“ Ne, rozhodně jsem na něj nehodlal přecházet. To ani náhodou. Ale do té doby jsem nepřipouštěl vůbec variantu, že bych třeba šel pracovat někam, kde bych byl přinucen pracovat na Windows. Zůstat na macu byl vždy můj zásadní požadavek, kamkoli jsem měl nastoupit (vzhledem k mému oboru to ale nebylo potřeba řešit téměř nikdy, v mé branži byly macy standardem). Teprve s Win7 jsem si ale dokázal představit, že bych na nich mohl z donucení pracovat, aniž bych se nutně po prvním týdnu chtěl zastřelit.

Loni jsem — jako jeden z prvních u nás — viděl připravovaná nová Windows 8 a rozhraní Metro. Nedlouho poté jsem ho mohl i osobně vyzkoušet na fungl novém tabletu. To byla ta chvíle, kdy jsem dokonce řekl poprvé nahlas to, co se mi líhlo v hlavě už nějakou dobu: sakra, on ten Microsoft začíná ty věci dělat dobře. Jistě, to Metro byl víceméně jen prototyp a plný much, ale za ty roky už mám jisté nadání vidět věci trochu do dálky, bez okamžitých vad a naopak s jejich trendy a průměty do budoucna. A jakkoli Metro schytávalo jen spoustu kritiky ze všech stran — a stále schytává — já si pořád myslím, že to vůbec není marný nápad. Design toho rozhraní (snad prvně v historii MS) nedělají poloslepí patlalové, ale někdo, kdo má grafické oko a vkus a v hlavě to má trochu uspořádané. Ostatně když jsem asi před týdnem viděl GUI guidelines Microsoftu (sic!) — poměrně přísná, striktní a designersky nikoli bez hlavy a paty — můj dojem se ještě prohloubil. Ano, taky tam vidím spoustu nedotažeností a much. Na druhé straně první verze OS X od Applu byl taky jen jeden velký fail

Výměna kabátů

A další dílky skládačky přibývají a obraz je čím dál zřetelnější. Online Office, styl a vzhled nových webů MS, Metro, Outlook.com… Začíná to celé vypadat nějak jinak, začíná to dávat smysl, začínám si myslet, že tahle kdysi „jednou provždy“ ztracená budoucnost možná vůbec není úplně ztracená. Jistě, pořád to je Microsoft vedený nechutnou upocenou gorilou bez špetky charismatu, pořád po půl hodině s Ovládacím panelem pohladím s úlevou po návratu svůj mac a jsem rád, že se mám kam vrátit. Ale kdesi v dálce, kdesi uvnitř té redmondské příšery vidím cosi životaschopného, co se vehementně snaží prodrat na povrch. Ani zdaleka nezahazuju své macy do kontejneru a neběžím s jásotem do prvního supermarketu pro Dell s Windows 7. Jen pořád intenzivněji vnímám jakýsi pomyslný graf, na němž dvě křivky radikálně mění svůj vzájemně se vzdalující směr a náhle nečekaně míří k sobě, k možnému bodu protnutí kdesi v budoucnu…

BRAND24

Stále intenzivněji vnímám ty kdysi nemyslitelné rozdíly. Na jedné straně mainstreamový systém se zběsilým a čím dál zmatenějším rozhraním, plný her a zábavních aplikací — a na straně druhé zcela nový, nebojácně netradiční systém se striktními GUI guidelines, vkusnou typografií a uměřeným designem, mířící do dosud neprošlapaných končin… Před deseti lety bych k tomu nemusel nic dodávat — každý by věděl, kdo je kdo, který systém je zlý MS a který hodný Apple. Jenže doba se mění.

Čekají nás zajímavé časy.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je UX/UI analytik a designér. Kromě svých stránek provozuje i dílnu webdesignu WellStyled.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).