Překvapivý verdikt Soudního dvora Evropské unie z minulého týdne kupodivu nevyvolal v Česku žádné větší ohlasy. A když už, šlo o komentáře typu, že Google je příliš mocný a máme právo se před ním schovat – jak argumentoval například Jan Lipold na Aktuálně.cz.
To ve světových médiích se o dopadech rozhodnutí diskutuje mnohem víc. A komentátoři často zmiňují, jak se evropská ochrana soukromí ubírá úplně jiným směrem než ta americká.
Evropa totiž vychází z francouzské tradice le droit à l’oubli, předchůdkyně dnešního vymazávání z trestního rejstříku, pokud si odsouzený odpykal, co měl (podrobněji viz dva roky starý text Jeffreye Rosena). V USA je tradice opačná: publikování téměř čehokoli je chráněno prvním dodatkem Ústavy. Může to dosvědčit třeba Wikipedia. Ta se v roce 2009 ubránila žádosti dvou mužů, kteří byli odsouzeni za vraždu německého herce, o vymazání jejich jmen (z německé verze encyklopedie ovšem jejich identity na nějakou dobu zmizet musely).
Názory právníků na aktuální verdikt pokrývají celé spektrum – od Erica Posnera, vysokoškolského profesora práva z Chicaga, který si myslí, že Evropa má díky verdiktu před USA náskok v napravování škod, které internet (a Google zvlášť) soukromí napáchal, až po opačné obavy, že se blížíme k omezenějšímu internetu, kde se budou výsledky hledání v Evropě výrazně lišit od těch ve zbytku světa (Mark Stephens, šéf Global Network Initiative, jejímž členem je – nepřekvapivě – i Google).
Platí tedy parafráze George Orwella z titulku a je možné měnit minulost? Jak v čem. Jde spíš o další příklad toho, jak se právníkům příliš nedaří postihnout dnešní technologickou realitu.
Co v rozsudku je
Nejdůležitější části verdiktu lze zjednodušeně shrnout do tří bodů (celý rozsudek najdete zde):
1. Evropské zákony na ochranu osobních údajů platí i pro firmy, které v Evropě nesídlí, pokud tady mají svou pobočku. Google se totiž bránil tím, že je americkou firmou, která data z Google Search zpracovává mimo EU a ve Španělsku má pouze dceřinou firmu, která pro něj zajišťuje prodej reklamy. Pokud by soud tento princip ctil i v jiných oblastech, může to mít pro zahraniční internetové firmy potenciálně velké důsledky. Nezáleželo by už totiž na tom, kde sídlí jejich ústředí, ale na tom, že mají v Evropě své pobočky.
2. Vyhledávač je z pohledu zákona správcem osobních údajů a vyhledávání, indexování, ukládání a zveřejňování informací na internetu je zpracováváním osobních údajů. Soud tak smetl argumentaci Googlu, že vyhledávač nemůže být za správce považován, protože informace z webů třetích stran zpracovává jako celek, nerozlišuje, jestli jde o osobní nebo jiná data a nemá nad údaji žádnou kontrolu. Proč je to důležité? Jako správce osobních údajů musí Google splňovat určité povinnosti, které mu ukládají zdejší normy.
3. Vzhledem k dvěma předchozím podmínkám se lidé mohou na Google obracet s žádostmi, aby z výsledků vyhledávání jejich jména smazal odkazy na stránky obsahující informace, které se jich týkají. Google nemá povinnost žadatelům automaticky vyhovět, musí ale posoudit, jestli jsou jejich žádosti oprávněné. Není přitom důležité, jestli jsou informace pravdivé, nebo ne. Smazat je možné i informace, které jsou nepřiměřené, nepodstatné, nebo přesahující míru s ohledem na účely, pro které byly zpracovány, a uplynulý čas. Pokud nebude stěžovatel s výsledkem spokojený, může se obrátit na soud.
Co to znamená
Dopady verdiktu samozřejmě na první pohled na webu neuvidíte (jak byste taky chtěli poznat, že ve výsledcích vyhledávání chybí něco, co tam původně být mělo?). Co se teď tedy pravděpodobně stane? Na Google se s žádostmi obrátí stovky či tisíce lidí (první vlaštovky už tu jsou). Některým možná firma vyhoví, jiní se obrátí na soud, který bude případ projednávat. Paradoxně se dá čekat, že se žadatelům díky soudnímu řízení dostane větší mediální pozornosti a tedy dalších titulků, které pak budou vybíhat ve vyhledávání (s tzv. „Streisand efektem“ se už ostatně seznámil i původní španělský stěžovatel Mario Costeja González).
Je jasné, že některým lidem verdikt opravdu může prospět: člověku, o kterém média psala v souvislosti s obviněním z nějakého zločinu, a který pak byl osvobozen, musí být příjemné z výsledků hledání zmizet. Zpráva o zproštění viny se totiž většinou v hledání objevuje na mnohem nižších pozicích než ta o obvinění. Užitečné může být také zažádat o smazání odkazů na falešné informace, které na vás třeba úmyslně nastrčila konkurence – byť jsem zvědavý, jak se takové žádosti budou posuzovat.
Radost z rozsudku asi mají i různí podvodníci. Dostali totiž nástroj, který by mohl – aspoň částečně – očistit jejich minulost. I na Lupu se čas od času obracejí lidé, o jejichž podvodném podnikání jsme v minulosti psali. Požadují smazání třeba i několik let starých článků nebo diskusí a hrozí „právními kroky“, když jim nevyhovíme. Zatímco změnit název firmy je prosté, osobní jméno obvykle s člověkem zůstává. Google tak nedá na jejich podvody zapomenout a kterákoli další potenciální oběť si je může jednoduchým dotazem ve vyhledávači prověřit. Dovedu si představit, že právě podobní lidé teď budou žádat o vymazání odkazů.
Jistě, na webech médií (a ze stejného důvodu pravděpodobně i v projektech jako je Wikipedia) budou články dále k nalezení (chrání je výjimka ve směrnici 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů), souvislost se jmény dotyčných podvodníků ale bude hůře k nalezení ve vyhledávačích.
Co se nezmění
Zajímavé to celé začne být ve chvíli, kdy se zamyslíte, jak vlastně bude ono mazání odkazů zřejmě fungovat v praxi. Ukažme si to na příkladu:
Jmenuji se Mario Gonzáles a vadí mi, že při googlování mého jména na prvních pozicích vyběhnou odkazy na články o exekuci na společnost NejlepšíFirma s.r.o., kterou jsem před lety dovedl ke krachu. Požádám tedy Google, aby odkaz z výsledků hledání mého jména smazal. Pro zjednodušení předpokládejme, že mi firma obratem vyhoví a voila – příště už odkaz na článek ve výsledcích nenajdu.
Jenže: co další odkazy, které spojují mé jméno s dotyčnou firmou a přitom se exekuce netýkají? A co odkazy, které bez uvedení mého jména spojují firmu s exekucí? Co když si někdo zadá jen „exekuce“ a „NejlepšíFirma s.r.o.“? Z verdiktu soudu vyplývá, že by podobné odkazy měly zůstat nedotčeny (nejsou spojeny s mými osobními údaji). Zároveň ale s největší pravděpodobností povedou právě na článek, který mi původně vadil. Ten totiž zůstane nedotčený na serveru média, které ho napsalo.
Jedinou útěchou je, že to podobně bude (ne)fungovat i pro výše zmíněné podvodníky.
Proč je to celé špatně
Máme tedy verdikt, který bude v praxi zřejmě fungovat jen velmi omezeně. Proč se jím vůbec zabývat? Protože podle mého názoru posouvá evropský internet směrem, který není dobrý.
Nejde ani tak o to, že by se vyhledávače mohly zatížit další byrokracií spojenou s rozhodováním o žádostech. Google je dost velká firma, aby se s tím vypořádala, a menších firem se opatření s největší pravděpodobností nedotkne.
Větší problém vidím v dalším rozvírání nůžek mezi evropským a americkým cybersvětem. Odkazy totiž budou vymazané, jen pokud budete vyhledávač používat na území EU – uživatel z USA, nebo kdokoli, kdo bude umět nasimulovat patřičnou IP adresu, dále uvidí původní, nezměněné výsledky hledání.
Problematické je myslím i to, že se odpovědnost za informace publikované na internetu přesouvá od jejich autorů (webů, médií) k jejich zprostředkovatelům (vyhledávačům). Působí to na mě jako snaha protlačit ochranu osobních údajů za každou cenu: a když není možné přimět k mazání média, která jsou v souvislosti s požadavky na svobodu slova lépe chráněna, co takhle informace zaškrtit u poslů, kteří je roznášejí?
Jenže: co přijde příště? Povinnost poskytovatelů připojení blokovat datové pakety obsahující zakázané odkazy? Vím, že to je absurdní případ, ale některé verdikty už jako by tímto směrem mířily.
A především: SDEU ve svém zdůvodnění přímo říká, že právo na soukromí a ochranu osobních údajů jedince je vždy nadřazeno právu všech uživatelů na přístup k informacím. Byť posléze toto konstatování oslabuje několika podmínkami, připadá mi, že je toto „právo veta“ namířeno přímo proti základům, na kterých internet funguje (Information wants to be free, pamatujete?).
A místo trpělivého vysvětlování, že bychom se na internetu měli chovat zodpovědně, se lidé vedou k přesvědčení, že žádná zodpovědnost není třeba. Protože elektronická minulost se přece dá dle libosti měnit.
