Hlavní navigace

Soukromí v době Internetu už neexistuje. Naší vlastní vinou.

12. 11. 2009
Doba čtení: 6 minut

Sdílet

Někdy si říkám, že paranoici jsou na tom mnohem lépe než my jakoby trochu normální. Paranoidní lidé ani náznakem nepochybují o tom, že po nich všichni jdou. Kdežto my ostatní o tom zatím jen přemítáme a snažíme se snad i nějakými rozumovými obezličkami sami sebe uklidnit, že jsme pány toho, co sdělíme ostatním. Ano, máme to většinou pod kontrolou. A v tom je právě ten problém.
Eduard Hlava - karikatura

Ilustrace: Nenad Vitas

Jak správně napsal Michal Valášek v článku Soukromí jako nechtěné dítě, postupem času (zejména díky Internetu a mobilním telefonům) budeme za chvilku vědět prakticky všechno o všech. A zdaleka tu nejde o takové informace, jakými jsou rodná čísla, čísla občanských průkazů a podobně. Až se jednou rozmůže elektronický podpis a elektronické osobní ID, budou tyto kamenné identifikátory naprosto zbytečné. Ale těch ostatních informací, které lze dnes najít o každém člověku na Internetu, je čím dál tím více. Zatím žijeme v klidné a trochu naivní době, kdy si to vůbec neuvědomujeme. Takže sypeme na Internet informace o tom, co děláme, kde jsme, s kým tam jsme, co právě jíme, jak to jíme, co děláme po jídle, jakou máme rádi politickou stranu a proč jsme udělali to či ono, úplně bez zábran.

Když si rozdělíme informace, které zveřejňujeme a které lze o nás zjistit na Internetu, podle způsobu přenosu této informace na Internet, dostaneme orientačně čtyři skupiny:

  • Informace, které musíte sdělit, považujete je za neveřejné, ale plně si uvědomujete, že je někomu sdělujete, přičemž automaticky předpokládáte, že ten někdo je nezneužije (například to jsou to ta rodná čísla).
  • Informace, které sdělit nemusíte, ale přesto je zveřejníte (třeba to, že sedíte u PC a pojídáte hamburger).
  • Informace, které někomu sdělíte, někam předáte, napíšete, ale neuvědomujete si, že se dostanou „ven“ nebo k někomu, o kom nevíte.
  • Informace, které o druhém člověku vytvoří a publikuje někdo jiný.

První skupina je jasná, tu nechme nyní stranou. Když pominu zloděje a jiné pochybné existence, nikoho nezajímá cizí rodné číslo. Možná numerology.

Druhá skupina informací je už zajímavější. Od vzniku prvních blogů je to prudce rozvíjející se „segment“. S nástupem Facebooku a Twitteru (navíc na mobilních telefonech) je to ještě masovější a někdy (bohužel i bohudík) zvrhlejší. U sociálních sítí je to ještě celkem v pohodě, protože ty tuny informací, které tam mnozí publikují, zůstávají (zatím) v rodině. Tedy mezi těmi, se kterými se přátelíte.

K tomu, mnozí z nás píšeme blogy, do twitterů a kdo ví kam ještě, připočtěme informace z firemních stránek, vlastní autorské články a podobně. To v celé komplexnosti vytváří už docela slušnou kupu víceméně osobních dat. Kdyby existoval nástroj, který by s tím vším dokázal inteligentně pracovat v podstatě na úrovni myslícího člověka, třeba bychom se mohli o sobě dozvědět spoustu nových věcí. Od toho, kde a co jsme dělali přesně 1. 6. v 15.00 (Cimrman by dodal – někdy kolem roku 2006 až 2008) až po hloubkovou psychoanalýzu a rozbor osobnosti. Náznaky behaviorálního cílení reklamy už tu sice jsou, ale jsou v tomto směru ještě docela hloupoučké.

Tyto rozbory tedy zatím provádíme pouze ručně. Ruku na srdce, kdo ještě nikdy nepoužil Google pro prolustrování zatím neznámé osoby, která vám poslala e-mail, právě telefonovala nebo vám nabízela nějakou službu? Přiznám se, že naposledy jsem si lustroval svého jmenovce, který nám občas něco nabízí. Omluvou je mi to, že neznám moc lidí se stejným příjmením. Ale taky jsem si takto hledal informace o paní, která neubrzdila svoji škodovku a napochodovala do kufru mého auta. Nezjistil jsem toho sice moc, ale kdyby bylo nejhůře, vím, kde pracuje a jak vypadá její kancelář. K čemu mi to je? K ničemu, ale dává mi to falešný pocit převahy. Pomíjím teď to, že to je slušná paní a dělat jsem to nemusel, ale to není teď to podstatné. Ona mohla s klidem udělat totéž a prolustrovat si mě. Asi by toho zjistila trochu více, protože jsem na Internetu aktivnější než ona.

A to je to, co by většina z těch, kteří plodí nějaké myšlenky na síť sítí, měli mít na paměti. Mám totiž dojem, že s tím jak roste internetová grafomanie, nepřímo klesá i autocenzura a uvědomění si toho, že to, co se jednou na Internetu objeví, to už z něj prostě nedostaneme. Ani když zrušíte blog nebo smažete článek, protože existují jednak cache vyhledávačů a jednak různé archivní služby. Díky Archive.org jsem si také připomenul jednu myšlenku, kterou jsem měl v roce 2003 na svém historickém blogu: Zpráva je první hrubý náčrt historie. Totiž každý, kdo něco publikuje, vytváří si tím vlastní historii. Veřejně. Když už jsme u toho. Tehdy v tom roce 2003 jsem psal o samých zajímavých věcech, které mají shodou okolností přesah do dneška. Posuďte sami.

Psal jsem o tom, že: Sazka pozastavuje stavbu Sazka arény (dnes: Sazka má problém se splácením haly), Gott na hrad (dnes: Gott už na hradě byl). A nebo: Hlava je JUDr., přičemž ten můj tehdejší článek začíná slovy Aniž bych o tom věděl, vystudoval jsem pravděpodobně ještě jednu vysokou školu a stal se ze mě právník. (dnes: Problém s právnickými tituly v Plzni). Důkaz jest zde.

Tohle prostě z toho Internetu už nedostanu a bude to tam na věky věků. Uvědomuje si tohle každý, kdo na Internetu něco publikuje? Nejsem si jist.

Ale vraťme se k těm našim skupinám. Třetí je o tom, že nějaké informace někam zadám nebo sdělím, aniž bych tušil, že „půjdou ven“ či že si je přečte ještě někdo další. To už může být na hraně zákona, možná i za ní. Čtení firemní (a většinou i soukromé) pošty je často skloňovaným příkladem, ale jsou i jiné banálnější. Představte si takovou úplně obyčejnou funkci, kterou nalezneme na každé druhé webové stránce – Poslat článek e-mailem. Kdo si myslí, že provozovatelé webů nesledují komu, kdo a jaký článek posílá (s poznámkou a e-mailovou adresou), nechť laskavě provede dvojhmat Ctrl+F4.

Provozovatelé samozřejmě své uživatele sledují a bylo by bláhové si myslet, že vzkaz napsaný při odeslání článku e-mailem čte jen ten, komu článek posíláte. Ale ví to i uživatelé? Vsadím se, že většina ne. Kromě jiného proto, že než se to zde stihli dovědět, zavřel se jim na konci předešlého odstavce panel prohlížeče.

A navíc. Existují nejrůznější rejstříky, do kterých se dostanete jinou cestou než po Internetu, ale najít se v nich pak můžete ve veřejně dostupném internetovém rejstříku či seznamu. Když pominu Seznamy StB, tak tu máme spousty dalších – od různých komor, sdružení a spolků až po školy a veřejně přístupné rejstříky státní správy. Určitě vyjmenujete tucet dalších. Ale kde je to soukromí?

O poslední skupině informací, tedy o těch, které o vás publikují ostatní, se nemá smysl příliš rozepisovat. Ty nemáte skoro vůbec pod kontrolou (pokud tedy nespolupracujete s Marťany) a platí o nich totéž co v předešlém případě. Už to z toho Internetu prostě nevygumujete. Můžete to leda tak popřít. Hodiny by o tom mohli vyprávět politici a jiné mediální hvězdy.

BRAND24

Není tedy tak daleko doba, kdy na Internetu najdete alespoň nějakou informaci prakticky o jakékoliv osobě z jakékoliv doby. Marně se nyní snažím vymyslet nějakou výjimku, ale bohužel mě žádná nenapadá. Nevěřím však, že ty informace přestanou být zajímavé. Naopak vznikne nový vědní obor, který se bude tříděním, analýzou a následnou syntézou těchto dat, zabývat. Vzniknou nástroje (takoví chytřejší Googlové), pomocí kterých si každý bude moci přehledně zobrazit o komkoliv cokoliv, včetně podrobné analýzy osobnosti, vztahového diagramu, fotek a videí.

Závěrečná otázka není, zda něco takového nastane nebo jestli se nám to líbí či nikoliv. Zásadní otázkou je, jaký obraz o sobě samých na Internetu vytvoříme my či naše okolí.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor se zabývá publikačními systémy, eshopy a dalšími užitečnými internetovými. Aplikacemi, e-commerce a marketingem na internetu. Pracuje jako CEO ve společnosti Neternity Group s.r.o.
Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).