Hlavní navigace

eGovernment v roce 2014: místo služeb pro občany jde o výhody pro úřady

5. 1. 2015
Doba čtení: 18 minut

Sdílet

 Autor: Isifa
Rok 2014 nebyl rokem velkých projektů v oblasti eGovernmentu. Pro vládu i jednotlivé resorty byl spíše rokem změn pohledu na to, k čemu a komu má eGovernment sloužit.

Rok 2014 byl v oblasti eGovernmentu rokem poměrně významných změn. Možná ne tak markantních a ihned účinných, ale přesto velmi významných. Třeba na úrovni Evropské unie bylo přijato nařízení č. 910/2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru, které zcela zásadně ovlivní i náš národní eGovernment. Ovšem až v příštích letech.

To u nás doma naše nová koaliční vláda jako by stále hledala, jak celou problematiku uchopit. Po určitém počátečním váhání se k ní přeci jen aktivněji přihlásila a provedla několik důležitých kroků: přijala novou koncepci v oblasti eGovernmentu (Strategický rámec) i její „prováděcí předpis“ (Implementační plány), a přeskupila své dosud nepříliš funkční poradní orgány pro tuto oblast (své Rady vlády). Souběžně s tím proběhl určitý „boj o moc“, který vyústil v konkrétní rozdělení kompetencí mezi resortem vnitra a resortem financí.

Na pozadí toho všeho pokračovala již dříve započatá změna celkového zaměření našeho eGovernmentu: z něčeho, co původně mělo (a snad i chtělo) být službou pro občany (a firmy), se eGovernment stále více stává službou pro samotnou veřejnou správu. Něčím, co se ohlíží primárně na zájmy a potřeby samotné veřejné správy, snaží se ulehčit jí práci a zefektivnit její fungování – a s přínosy pro klienty (občany a firmy) počítá až nepřímo, ve formě důsledků, vyplývajících z efektivnějšího fungování veřejné správy.

Asi nejdravěji si v tomto ohledu v roce 2014 počínal resort financí, který si při prosazování povinné elektronické komunikace a požadování dalších a dalších hlášení opravdu nebral servítky. A do budoucna se chystá na „ještě větší sousta“, například v podobě elektronické evidence tržeb.

Naopak jiná „velká sousta“, připravená ještě předchozí vládou a předchozím vedením resortu, již nové vedení resortu financí účinně „vyplivlo“: zrušen byl například projekt tzv. jednotného inkasního místa (tzv. JIM-u).

Pojďme nyní k těmto (a dalším) událostem roku 2014 podrobněji.

1. eIDAS

eGovernment, a to nejenom ten český, je bytostně závislý na fungování takových mechanismů, jako je identifikace a autentizace konkrétních (fyzických) osob, či práce s elektronickými dokumenty (např. formuláři), včetně jejich elektronického podepisování, jejich transportu (ať již pro potřeby doručování, podávání), i zajištění jejich digitální kontinuity („dlouhověkosti“, resp. dlouhodobé použitelnosti).

Všechny tyto možnosti se opírají o určité „základy důvěry“, které umožňují „přenášet důvěru dál“. Třeba ověřit si, že někdo je skutečně tím, za koho se vydává. Nebo že nějaký dokument je autentický, jeho elektronický podpis je platný a patří té a té konkrétní osobě atd.

Právě takovéto „základy“ upravuje nové nařízení Evropského parlamentu a Rady EU s názvem „o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru“. Známé je i pod pracovním názvem eIDAS, navrhla jej ještě předchozí (Barrosova) Komise, a schválil Evropský parlament ještě ve svém předchozím složení (před parlamentními volbami). Proto mohlo být toto nařízení vydáno v Uředním věstníku EU již 28.8.2014, jako předpis č. 910/2014. A jelikož jde o tzv. přímo účinný předpis, netransponuje se do národních legislativ (což obvykle trvá řadu měsíců, a mohou přitom vznikat různé „národní odchylky“), ale platí okamžitě, od svého uveřejnění ve věstníku. Jinak je to ale s jeho účinností: podstatné změny, které se dotknout elektronického podpisu, budou účinné k 1.7.2016. U elektronické identifikace jsou termíny více rozloženy v čase, protože je zde více milníků (podrobněji v tomto článku zde na Lupě).

Co ale toto nařízení fakticky přinese? Třeba v oblasti elektronického podpisu nás čekají dvě zásadní změny, které se dotknou úplně všech úkonů, kde se něco elektronicky podepisuje, a elektronický podpis má mít stejnou váhu jako podpis vlastnoruční. Pokud takový podpis budete vytvářet vy sami, budete na to již potřebovat čipovou kartu nebo USB token (pro umístění svého soukromého klíče).

Nově se ale otevře i možnost, aby se „někdo jiný podepisoval za vás“, formou služby, označované jako tzv. server signing (podrobněji). Osobně se této druhé možnosti spíše obávám: na jedné straně sice umožní zpřístupnit elektronické podepisování úplně každému, na druhé straně ale má svá nebezpečná úskalí.

Další zásadní změny se týkají elektronických identit (a jejich praktického používání, neboli elektronické identifikace a autentizace). Zde v ČR jsme se již vydali určitou cestou, založenou na elektronických identitách v základních registrech. Obávám se ale, že tato cesta není zrovna v souladu s tím, co od nás očekává nařízení eIDAS, alias nařízení číslo 910/2014.

Však také již resort vnitra dal najevo, že pro potřeby eIDASu vybuduje jiný (a nový) systém identifikace, jehož základem bude stávající systém identifikace uživatelů datových schránek – tento by se určitým způsobem „roztáhl“ na celou populaci, a pouze „opřel“ o již existující elektronické identity v rámci základního registru obyvatel. Vše je ale zatím dosti „v plenkách“.

2. Vládní prohlášení a výzva ICT průmyslu

Pojďme ale již k nám domů a připomeňme si situaci na začátku roku 2014: nová koaliční vláda připravuje své programové prohlášení. To navazuje na předchozí koaliční smlouvu, která se k oblasti eGovernmentu moc proaktivně nestavěla. Nezmiňovala jej mezi svými prioritami, a jediná další zmínka byla spíše opatrná až kritická:

Prověříme dosavadní systém e-Governmentu, jeho funkčnost a dopad na ulehčení života běžného občana.  Posílíme centralizaci v oblasti ICT. Zpracujeme novou koncepci řízení veřejných investic do ICT, e-Governmentu a podpory informační společnosti s cílem zlepšit efektivitu veřejných výdajů. K tomuto účelu obnovíme činnost rady vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost.

první verzi (návrhu) programového prohlášení vlády eGovernment ani ICT stále nebyly mezi prioritami vlády jako takové. Zmínka o nich byla jen v rámci priorit resortu vnitra, a opět spíše opatrná až kritická:

Vláda sníží počet a složitost úředních úkonů zatěžujících občana prostřednictvím procesního modelování agend. Komunikační a informační technologie musí být využívány účelně, prvky eGovernmentu budou podrobeny analýze, aby jejich další rozvoj byl úsporný. Občané musí mít jasné informace, úředníci zajištěné vzdělávání.

Nicméně ve finální verzi vládního prohlášení, které nakonec vláda také skutečně schválila, se přeci jen objevuje následující pasáž mezi prioritami samotné vlády:

Vláda bude prosazovat následující priority rozvoje České republiky:
…..
Efektivní využití informačních a komunikačních technologií (ICT) ve veřejné správě a současně podporu internetové ekonomiky. Urychlení zavedení vysokorychlostního internetu. Přijetí Strategie pro zvýšení digitální gramotnosti a rozvoj elektronických dovedností občanů.

Mimochodem: povšimněte si, že citovaná pasáž nepoužívá termín „eGovernment“ a hovoří jen o efektivnosti v rámci veřejné správy. Je to záměr, aby si to někdo nemohl vykládat i ve smyslu přímých přínosů také pro klienty veřejné správy? Nebo je to jen neúmyslný  důsledek toho, jak veřejná správa v poslední době myslí jen na sebe a své potřeby?

3. Výzvy ICT průmyslu

Mezi vydáním první verze (návrhu) programového prohlášení vlády a jeho finální verzí uplynuly pouhé dva dny – a právě během nich došlo k zařazení oné nové pasáže mezi priority nové vlády. Zřejmě se tak stalo v důsledku tlaku celého ICT průmyslu, který našel společnou řeč a oslovil vládu svou výzvou:

Společným prohlášením chceme doporučit vhodná opatření a upozornit na potřebu efektivního využití ICT ve veřejné správě a při podpoře internetové ekonomiky v naší zemi.

Nebyla to ale jediná výzva tohoto druhu. Když se totiž vláda dlouho neměla k nějakým významnějším aktivitám ani v duchu toho mála, co do svého programového prohlášení zařadila, nejrůznější asociace, sdružení a svazu opět našly společnou řeč a vládě v říjnu vytkly její nečinnost, formou „Výzvy ICT průmyslu k plnění programových priorit vlády České republiky“. 

Ještě předtím, v srpnuna počátku září, zkritizovala vládu ICT Unie, za její přístup k řízení eGovernmentu. Konkrétně kvůli snaze oddělit veřejnou správu od eGovernmentu. Souviselo to s tehdy probíhající přípravou strategických koncepčních dokumentů (Strategických rámců rozvoje (…), viz dále).

Nakonec, v listopadu 2014, došlo na přímá jednání mezi zástupci ICT Unie a ministerstva vnitra, a o měsíc později k podpisu memoranda mezi oběma stranami, o „spolupráci na dalším rozvoji elektronizace veřejné správy“. Pokud si ale obsah tohoto memoranda přečtete, nenajdete v něm nic revolučního. Jeho těžištěm je potvrzení toho, že se obě strany chtějí spolu bavit a spolupracovat.

4. Rada vlády pro informační společnost a její první kroky

Memorandum mezi ICT Unií a ministerstvem vnitra však přeci jen zmiňuje něco konkrétního: možnost, aby zástupci průmyslu (nejenom z ICT Unie, ale z celého ziskového i neziskového sektoru) nominovali své zástupce do dvou pracovních výborů Rady vlády pro informační společnost (RVIS).

Připomeňme si, že tato Rada má již dlouhou, ale nepříliš úspěšnou historii. Dříve existovala jako samostatná Rada vlády, ale naposledy (za Nečasovy vlády) byla vtělena do Rady vlády pro konkurenceschopnost – ale ani to jí příliš nepomohlo. Možná naopak: reálně fungovat přestala celá spojená Rada. Asi i proto se ještě v koaliční smlouvě objevila zmínka o obnovení spojení Rady vlády pro konkurenceschopnost a informační společnost.

K obnově nakonec skutečně došlo – ale již v oddělené podobě: vláda 24. listopadu 2014 zřídila samostatnou Radu vlády pro informační společnost a samostatnou Radu vlády pro konkurenceschopnost a rozvoj. Když ještě předtím (v srpnu) zřídila další samostatnou Radu vlády, tentokráte „pro veřejnou správu“.

Již 18.prosince 2014 proběhlo první jednání nové Rady vlády pro informační společnost. Přineslo ustavení pracovní skupiny, které má za úkol „kontrolovat nákupy ICT služeb v celé státní správě“:

Maximálně desetičlenná komise bude posuzovat především ty případy, kdy jednotlivé resorty chtějí například zadat zakázku přímo jednomu konkrétnímu uchazeči formou takzvaného jednacího řízení bez uveřejnění. To se děje nejčastěji například při prodlužování stávajících smluvních vztahů, nebo pokud jde o unikátní produkt či službu, který jiný dodavatel nemůže zajistit,“ vysvětluje náměstek ministra vnitra pro informační a komunikační technologie Jaroslav Strouhal.

Resort vnitra, a společně s ním nejspíše i celá vláda, si od nové Rady (pro informační společnost) a její činnosti slibují přesně to, co se po dlouhá léta nedařilo:

Díky práci této RVIS se také změní dosavadní nedostatky v systému řízení ICT ve státní správě, které byly popsány v již publikovaných analýzách a dokumentech. Jednou z dosavadních chyb bylo to, že v koncepci ICT nebyla dosažena politická shoda. Neexistoval ani centrální orgán s pravomocemi standardizace a řízení rozvoje ICT ve veřejné správě a samosprávě. Aplikoval se spíše dílčí – resortní – přístup k řízení rozvoje ICT.

No, uvidíme, jak to dopadne. Zda se mávnutím kouzelného proutku (zde: zřízením nové Rady) skutečně podaří to, co se tak dlouho nedařilo. Ani předchozím podobám této Rady.

5. Strategický rámec rozvoje a jeho Implementační plány

Již před rokem, v rámci ohlédnutí za vývojem eGovernmentu v roce 2013, jsem psal o nově vznikající koncepci v oblasti eGovernmentu, která by měla nahradit dosavadní koncepci Smart Administration (zaměřenou do konce roku 2015). A také vyhovět požadavkům nového programového období pro čerpání unijních fondů v letech 2014+, které novou koncepci požadují.

První návrhy nové koncepce (v podobě Strategického rámce rozvoje …) vznikly již v roce 2012, a další vznikaly i v roce 2013. Přitom se průběžně měnila představa o tom, zda půjde o jednu společnou koncepci pro další rozvoj veřejné správy i eGovernmentu, nebo zda půjde o dvě samostatné, byť věcně související strategie.

Teprve v roce 2014 a na opakovaný pokus  (27.8.2014) se podařilo novou koncepci přijmout, a to jako jeden společný dokument (Strategický rámec rozvoje veřejné správy České republiky pro období 2014 – 2020). Když jsem o něm podrobněji psal zde na Lupě, zmiňoval jsem mj. v něm obsažený odhad, že na dobudování eGovernmentu budou zapotřebí

řádově desítky miliard Kč (současný odhad – 33 miliard Kč)

Nejspíše to ale byl hodně nadnesený odhad (prý: vycházející z existujících projektových záměrů). Protože když se následně objevily tzv. implementační plány  nové strategie (Implementační plány Strategického rámce rozvoje veřejné správy České republiky pro období 2014 – 2020), nahrazující původně předpokládaný Akční plán, objevuje se v nich už mnohem nižší odhad ve výši 1,163 miliardy Kč (podrobněji).

Po věcné stránce přitom celá nová koncepce nijak nevybočuje z dosavadních trendů a směrů, a hodlá v nich pokračovat. Například pokud jde o snahu propojovat mezi sebou i agendové informační systém (přes tzv. eGon bus) a realizovat plně elektronická podání. Tedy taková, v rámci kterých nebude nutné vkládat takové údaje, které veřejné správa již má (a to nejenom v základních registrech, ale třeba v agendových informačních systémech).

Novými prvky jsou akcent na kybernetickou bezpečnost, prosazování principu otevřených dat (doufejme že nejenom na papíře), a také vybudování použitelného systému elektronické identifikace a autentizace (vyhovující požadavkům již zmiňovaného nařízení eIDAS).

6. Rozdělení kompetencí mezi vnitro a finance

K přijetí nového Strategického rámce se váže ještě jedna zajímavost: v době, kdy byl dokončován a přijímán, se v médiích objevují články, naznačující určité dělení kompetencí mezi vnitrem a financemi.

Například v Deníku Insider vyšel 14. srpna článek s názvem „Babiš a Chovanec se dohodli na rozdělení státních IT systémů“, který toto rozdělení popisuje následovně:

Systémy určené pro občany – jako jsou registry obyvatelstva nebo datové schránky – by mohlo spravovat vnitro. Naopak IT systémy pro samotné státní úřady, především ekonomické a účetní systémy, by měly připadnout financím.

Podobně vyzníval i další článek, který vyšel 9. září 2014 na e15 a Živě, s titulem „Babiš a Chovanec si porcují vliv na státní IT“. Ministerstvo vnitra ale považovalo za potřebné se proti oběma článkům nebývale tvrdě ohradit (zdezde). Jenže v mezidobí mezi vydáním obou kritizovaných článků (28.8.2014) vláda schválila již zmiňovaný Strategický rámec rozvoje. A do něj se na poslední chvíli dostala i následující pasáž, popisující právě konkrétní rozdělení kompetencí mezi vnitro a finance:

Zpracování, manipulace a archivace dat, které jsou sdíleny s orgány a institucemi EU, spadá ohledně provozování informačních technologií do působnosti Ministerstva financí, jelikož toto ministerstvo je gestorem informačních systémů v oblasti finančního řízení, daňové oblasti, státní pokladny, evidence pořizování a nakládání s majetkem, a další podpory ICT v rámci řídících procesů na úrovni státní správy. Ministerstvo financí má také v gesci zajištění páteřní infrastruktury pro služby, jejichž uživatelem jsou instituce státní správy.
Ministerstvo vnitra je gestorem informačních systémů sloužících široké veřejnosti a zajišťuje páteřní infrastrukturu pro systémy využívané občany a fyzickými a právnickými osobami.

Na můj následný dotaz k tomuto rozporu pak resort vnitra připustil uskutečněná jednání i to, že finance se kromě typicky „finančních“ agend budou  starat i o datová centra:

Strategický rámec je koncepčním dokumentem, který naznačuje směr rozvoje veřejné správy v příštích letech. K tématu rozdělení kompetencí proběhlo jednání mezi oběma ministerstvy na úrovni ministrů i náměstků zodpovědných za ICT. V dokumentu je jasně řečeno, že Ministerstvo financí se bude nadále specializovat na poskytování služeb pro státní instituce v oblasti finančního řízení nebo poskytování služeb datových center. Naproti tomu Ministerstvo vnitra bude nadále poskytovat pro veřejnou správu služby v oblasti podpory výkonu činností veřejné správy v oblasti registrů, identity, přistupování a sdílení informací a dat. Bude i nadále zajišťovat komunikaci mezi orgány veřejné moci a mezi soukromoprávními subjekty a naopak. Bude rovněž zajišťovat provozování ostatních služeb eGovernmentu.

Tato dohoda nejspíše jen stvrdila to, že budoucí systém elektronické evidence tržeb bude spadat plně do gesce resortu financí. Stejně tak se ale tato dohoda posléze „naplnila“ i v oblasti datových center, které přešly plně pod resort financí: vláda 20. října 2014 svým usnesením č. 854/2014 schválila vznik nového subjektu s názvem „Státní pokladna – Centrum sdílených služeb“, a to odštěpením se Státní tiskárny cenin. Ta mimochodem již provozuje jedno ze dvou datových center, ve kterých „běží“ například základní registry.

7. Od outsourcingu k insourcingu

Nově vytvořený subjekt, tedy ona „Státní pokladna Centrum sdílených služeb“ (SP CSS), by podle dostupných informací měl vybudovat nové datové centrum (v Zelenči u Prahy), a to ještě asi třikrát větší než to stávající, spadající ještě pod původní Státní tiskárnu cenin (v lokalitě Na Vápence, v Praze). Přijít by mělo na 300 milionů a využívat jej by měly i další resorty, nikoli pouze finance.

Ale nejen to: stejný subjekt (SP CSS) by neměl být pouhým provozovatelem datového centra. Měl by veřejné správě poskytovat i další IT služby. Tou největší zřejmě bude od roku 2016 již v úvodu zmiňovaná elektronická evidence tržeb (EET).

Podle informací z médií hodlá resort financí přidělit zakázku na vytvoření a provozování příslušného systému, za cca 250 milionů, právě Státní pokladně Centru sdílených služeb. A to bez soutěže.

Resort financí kritice kontruje tvrzením, že:

rozhodně nedojde k „zadání zakázky bez soutěže“, ale o zpracování systému de facto vlastními silami

Ve skutečnosti by SP CSS zřejmě byla něčím jako systémovým integrátorem, a současně provozovatelem infrastruktury a systémové platformy – zatímco samotný aplikační software by nejspíše musel vyvinout a dodat někdo jiný. Poměr „vlastních“ a externích aktivit ale není jasný, a je zatím spíše předmětem odhadů.

Na druhou stranu i to je poměrně významný odklon od dosavadní praxe mnohem rozsáhlejšího outsourcingu, kdy si subjekty veřejné správy nechávají poskytovat celá řešení od komerčních subjektů na klíč (a pak se na svých dodavatelích stávají do značné míry závislí).

8. Povinná elektronická komunikace

S „razantním“ přístupem resortu financí souvisí i vývoj kolem povinné komunikace v elektronické formě. Již dříve, s účinností od 1.1.2014, si finance prosadily, že všichni plátci DPH s nimi musí komunikovat výhradně elektronicky. V průběhu roku (a s účinností od 1.1.2015) byla tato povinnost rozšířena na všechny subjekty, které mají zpřístupněnu „svou“ datovou schránku (tj. jsou jejími držiteli, nikoli pouze oprávněnými či pověřenými osobami).

Jinými slovy: daňová přiznání již v letošním roce musí podávat v elektronické podobě například všechny firmy a ostatní právnické osoby (kterým byla datová schránka zřízena ze zákona), ale stejně tak každý – podnikající i nepodnikající fyzické osoby, živnostníci, drobní podnikatelé  – kdo si nechal zřídit datovou schránku dobrovolně (podrobněji).

Pro obě tyto skupiny subjektů (tj. se schránkami zřízenými ze zákona i dobrovolně) tedy přestává platit to, co jim bylo opakovaně a dlouhodobě slibováno: že používání datové schránky pro podávání (tj. z jejich pohledu odesílání)  pro ně bude vždy dobrovolné. Nyní se stává povinné, alespoň pokud jde o komunikaci s finanční správou.

Připomeňme si, že právě toto je jeden z nejmarkantnějších projevů v úvodu zmiňovaného trendu změny eGovernmentu ze služby pro klienty veřejné správy na něco, co sleduje primárně zájmy veřejné správy  samotné. A naopak se neohlíží na zájmy klientů, kterým elektronická forma komunikace může, ale také nemusí vždy vyhovovat.

A aby to bylo ještě důraznější a „ostřejší“, a nikdo nemusel zůstávat na pochybách, si resort financí prosadil automatické pokutování za nedodržení povinné elektronické formy komunikace s ním (podrobněji).

To Česká správa sociálního zabezpečení, které poslanci dali do zákona podobnou povinnost elektronické komunikace (která se měla týkat všech živnostníků, ale třeba i lékařů a zaměstnavatelů), se ve stejné situaci zachovala opačně: sama sice podporuje elektronickou komunikaci a rozvíjí ji, ale na druhou stranu chce brát ohled na možnosti a zájmy svých klientů, a tak si elektronickou formu komunikace nechce vynucovat. Proto si do zákona prosadila zrušení (již dříve zavedené a následně opakovaně odložené) povinné elektronické formy komunikace, a hodlá zůstat jen u její dobrovolné podoby.

9. Automatická konverze a doručování hybridní poštou

O povinné elektronické komunikaci se svými klienty „pošilhává“ více resortů.  Každý ale z toho pohledu, který by právě jemu přinesl co nejvíce výhod – ať již ve formě přímých úspor na nákladech, či nepřímých úspor cestou zjednodušení či alespoň sjednocení postupů.

Proto třeba resort financí chce řešit situaci „na svém vstupu“: jelikož získává hodně dat z různých zdrojů, chce je dostávat již jen v elektronické formě a v požadovaném formátu, aby se mu snáze zpracovávaly. Proto nutí své „klienty“ (plátce) k čistě elektronické formě podávání, a ještě jim přitom mává nad hlavami bičem (v podobě oněch automaticky ukládaných sankcí).

To resort spravedlnosti je v jiné situaci: chtěl by řešit situaci „na svém výstupu“. Jelikož produkuje velké počty nejrůznějších dokumentů a musí je správně a platně dopravovat k jejich příjemcům (doručovat je), chtěl by tak činit jednotně a nejlépe již jen v čistě elektronické podobě. U těch příjemců, kteří mají datové schránky, tak již může činit (resp. přímo musí). Ale vedle toho má velké počty příjemců, hlavně z řad fyzických osob, kteří datové schránky nemají. Jak to udělat u nich?

Jedno řešení, které justice již nějakou dobu používá u elektronických platebních rozkazů, jsem popisoval zde na Lupě v tomto článku v roce 2012. Jde vlastně o využití jakési kolektivní datové schránky, do které je příjemci uložen elektronický originál – a on je o tomto uložení informován listovní zásilkou, ve které je uveden odkaz na místo uložení, popsána možnost vyzvednutí elektronického originálu, a která obsahuje také prostý výtisk obsahu příslušného dokumentu (tj. kolik má příjemce zaplatit, komu, kdy atd.). Ovšem bez jakéhokoli podpisu, razítka či jiného autentizačního prvku. Ten Česká pošta, jako subjekt, který dokument tiskne, vkládá do obálky a odesílá, na něj ani dávat nemůže – nemůže se podepisovat za příslušný soudní orgán, ani používat jeho úřední razítko. Soud ale tak jako tak šetří své náklady tím, že České poště posílá vše v elektronické formě – a pošta se již stará o vše ostatní.

V průběhu roku 2014 se objevil návrh, jak takovýto způsob doručování ještě vylepšit. V tom smyslu, že elektronický originál by se již neukládal do oné „kolektivní datové schránky“, ale Česká pošta by  strojovým způsobem (tj. bez účasti člověka) provedla jeho autorizovanou konverzi do listinné podoby, a tu by pak poslala adresátovi jako klasickou listovní zásilku.

Podstatou oné strojově prováděné autorizované konverze by bylo vytištění obsahu příslušného dokumentu na speciální papír s vodoznakem, viditelným pouze při kopírování. Takže pravost (autenticita) takového dokumentu by se ověřovala tím, že by se zkopíroval a zkoumalo by se, zda se na něm objevil onen vodoznak. Podrobněji jsem to popisoval v tomto článku zde na Lupě, loni v říjnu.

10. Datové schránky všem!

Podmínkou výše popsaného řešení (se strojově prováděnou autorizovanou konverzí) by ale byla změna zákona (konkrétně č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi). Protože stávající právní úprava autorizované konverze vyžaduje „ruční práci“.

Návrh příslušné novely již vznikl, ale zatím nebyl „postoupen dál“. Možná i proto, že resort spravedlnosti mezitím zřejmě začal zvažovat jiné, ještě radikálnější řešení. V prosinci jej v rozhovoru pro Aktualne.cz načrtl náměstek ministryně spravedlnosti Robert Pelikán: datové schránky by se jednoduše zřídily všem (plnoletým) fyzickým osobám. Ty by si už pak musely nějak poradit s jejich používáním. A pokud snad ne, mohla by jim Česká pošta (jako službu) vytisknout to, co jim do jejich datové schránky přišlo. Pochopitelně již na náklady příjemce.

Když jsem o tom psal podrobněji zde na Lupě, nadhodil jsem řečnickou otázku: jestlipak si autor nápadu uvědomil jeho souvislosti a synergie? Konkrétně to, že samotné držení (zpřístupněné) datové schránky dnes již zakládá povinnost ji používat nejenom pro příjem (doručování), ale také pro odesílání (podávání), zatím k finanční správě?

A co všechny problémy spojené s používáním datových schránek, které se ani za pět let jejich existence nepodařilo (či jen nechtělo) vyřešit? A co stejně tak neřešená otázka tzv. digitální kontinuity, neboli „dlouhověkosti“ (dlouhodobé použitelnosti) samotných elektronických dokumentů?

BRAND24

Spěje snad vše zcela programově k důsledné a úplné elektronizaci všeho a všech? Za cenu jakkoli vysokých nákladů (na straně „toho druhého“) a s ignorováním těch problémů, které tím způsobíme (někomu jinému)? Včetně těch problémů, které řešit ani neumíme, nebo se nám je řešit jenom nechce?

Chce se Česká republika stát první „bezpapírovou“ zemí na světě?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).