Hlavní navigace

Medián Petra Koubského: Špatné zprávy jsou v médiích proto, abyste se cítili lépe

12. 12. 2012
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

Každou středu se na Lupě nad děním ve světě nových médií zamýšlí analytik a publicista Petr Koubský. Jeho sloupek jsme nazvali Medián – vychází v prostřední den týdne, věnuje se médiím a rozhodně není průměrný. Ať je vám dobrým průvodcem po online mediálním světě.

Pro jednou to risknu a předložím vám úvahu, která nemá pointu, mravní naučení, nic. Třeba ji dopíšete za mě, já to neumím. 

Jednou z věcí, které o médiích s jistotou ví každý, od uklízečky po ministra, je to, že špatné zprávy prodávají. Pohromy, havárie, střelba, krev, skandály; to je palivo, na které jede bulvár i normál. Zajímavé ovšem je, že týž každý jedním dechem dodá, že on či ona tohle tedy nemusí. Násilí a špatné zprávy ho obtěžují a kazí mu náladu, ale co se dá dělat, být to tam musí kvůli všem ostatním lidem. Těm hloupým. Těm, co nejsou já. 

Je to lež, nebo milosrdněji: sebeklam. Neštěstí nás přitahuje, budí zvědavost, nutí podívat se — silněji než cokoli jiného, u většiny lidí asi silněji než erotika či jiné objekty touhy. Když řidiči projíždějí kolem dopravní nehody, zpomalují víc, než to situace vyžaduje. Chtějí nahlédnout. 

Média na tuhle touhu reagují. Blíží se konec roku a proto vycházejí různé přehledy nejlepších fotografií. Podívejte se, co je převládajícím námětem (The Wall Street Journal, BuzzFeed, CNN, AFP, Reuters). Dá se to samozřejmě racionalizovat zpravodajskou nutností, dokonce třeba i protiválečnou propagandou, ale to je jen kosmetika. Podstatou věci je propojení oné psychologické potřeby se zdravým obchodním cítěním. 

Jsme hyeny, toužící po krvi? Kdepak. Jsme sentimentální potvory, které se chtějí dojímat, aniž by za to platily skutečnou cenu. Nás roztomilé človíčky pěkně zahřeje u srdíčka, že nám cizí utrpení není lhostejné, že nás chvíli potrápí, prohodíme o něm pár soucitných vět… a dobrému člověku pak i ta večeře líp chutná. Psychologická podstata tedy není ani příliš složitá, ani vysloveně hlubinná. 

Víte, co to je háelpéčko? Redaktorka Reflexu Markéta Lukášková vysvětluje, že tato zkratka znamená „hluboký lidský příběh“, tedy mediální klišé zabývající se něčím tragickým a dojemným. Popisuje to na případu nedávné sebevraždy britské zdravotní sestry, která naletěla vtipálkům z australské rozhlasové stanice, uvěřila, že mluví s Alžbětou II., podala nevinnou informaci o stavu vévodkyně z Cambridge — a pak spáchala sebevraždu. Jacintha Saldanha nezasluhuje podle Markéty Lukáškové truchlení, ale spíš Darwinovu cenu

Paní Lukášková si zvolila příklad nevhodně (uniká jí například, že různé kultury mají různé pojetí cti, některé ji berou o dost vážněji než… řekněme než paní Lukášková) a ve srovnání s náhodně vybranou britskou bulvární komentátorkou ho zpracovala povrchně. Jedno se však pochopit dá: cynismus je jednou z mála fungujících mentálních obran proti pocukrovanému pokrytectví. (I cynismus ovšem může být vkusný, když se to umí.) 

Dalším sporným mediálním momentem z poslední doby je příběh z newyorského metra: fotograf dal přednost pořízení senzačního obrázku před pokusem o pomoc. Brání se tím, že stejně pomoci nemohl. Norma chování je v takové situaci ale jasná: je třeba praštit foťákem a aspoň to zkusit. Na druhou stranu je jisté, že hodně lidí nic takového neudělá, chybí jim pohotovost i odvaha. (Fotograf také v tu chvíli přece nebyl na nástupišti sám.) 

BRAND24

Zpanikařit a neodvážit se je však všeobecně pokládáno za přijatelnější než vytáhnout aparát. To první se vnímá jako projev citu, to druhé jako projev jeho absence. List New York Post je teď hlasitě odsuzován, ale jeho titulní stránka obletěla svět a všichni se podívali, protože… protože ta fotka je tak mrazivá, že prostě není možné se nepodívat. Ty řidičovy oči! (A taky je velmi profesionální, vzhledem k okolnostem. To není rána od boku.) 

Jak jsem řekl, žádný závěr dnes nebude. A vy si dejte pozor, až si budete dělat svůj, ať se neukvapíte.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je analytik a publicista na volné noze, dříve pracoval v Softwarových novinách a Inside, předtím u sálového počítače. Trochu také učí na VŠE a vydává placený magazín 067.cz.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).