Hlavní navigace

O karbidech, větrácích a principu flašinetu

12. 10. 2004
Doba čtení: 2 minuty

Sdílet

Kvůli dobíhající okurkové sezóně proběhla teprve teď našimi médii nenápadná zprávička o objevu, který já osobně považuji za jeden z těch stěžejních uzlů v "ptačí perspektivě dějin". Je jím již několik měsíců starý úspěšný pokus vědců z laboratoří Toyoty a Denso Corp. nahradit polovodičové vrstvy v čipech, dosud vyráběné z křemíku, odolnějším karbidem křemíku.
Petr Staníček

Ilustrace: Nenad Vitas

Ptačí perspektiva dějin je onen nadhled, možný až z jistého časového odstupu, z nějž teprve je vidět, které události byly klíčové a které zase docela opominutelné pro vývoj dané větve historie, nebo třeba technického odvětví.

Takovou událostí je podle mne i několik měsíců starý úspěšný pokus vědců z laboratoří Toyoty a Denso Corp. nahradit polovodičové vrstvy v čipech, dosud vyráběné z křemíku, odolnějším karbidem křemíku. Prosím všechny odborně fundované čtenáře, chemiky, fyziky i nanotechnology, ať prominou všechny nepřesnosti a zjednodušení – myslím, že my, běžní uživatelé, se s nimi smíříme celkem bez problémů.

Vcelku prostě lze říci, že zatímco křemíkový čip se (i svým vlastním teplem) dokáže uvařit bezmála dřív než voda na kávu a roztavit se do neúhledného škvarku na „motherboardu“, stejný polovodič z karbidu křemíku vydrží a je schopen pracovat při teplotě až 650 stupňů. Navíc těžko oxiduje, je voděodolný a vydrží i lecjaká jiná agresivní prostředí.

Je možné, že se pletu a i tento objev zapadne časem do škatulky „Tudy ne, přátelé“ či bude převálcován objevem jiným, ještě převratnějším, nebo se ho prostě jen nepodaří dotáhnout až do fáze průmyslového standardu a sériové výroby. Kdo ví. Ale soukromě si troufám tvrdit, že ano a že zrovna toto je jeden z těch důležitých uzlů na pomyslném grafu vývoje (elektro)techniky. Že právě skrz něj povede hlavní větev vývoje a bude pro budoucí technologie podstatnější než třeba vynález optického disku (nebo nepovažujete vývojovou větev CD-DVD za potenciálně mrtvou?).

BRAND24

Můžeme se tak možná dočkat převratných aplikací počítačů schopných pracovat v extrémních, dosud nedostupných podmínkách, od motorů aut přes přímé řízení jaderných reakcí až po zcela nová kosmická zařízení. Ale pro mě bude tím největším pokrokem možnost odstranění dosud nezbytných ventilátorů z krabic počítačů. Až se začnou vyrábět skutečně nehlučné počítače a přístroje a zvuk ne nepodobný hluku startujícího boeingu přestane být standardní součástí počítačových pracovišť – to bude pro mě ta pravá technická revoluce.

Největším pokrokem hodným Nobelovy ceny však bude teprve až nějaké (konečně prakticky použitelné) nemechanické záznamové zařízení s dostatečnou kapacitou. Vždyť kam jsme za posledních sto let vývoje informačních technologií dospěli? „Princip flašinetu“ zůstal stále nepřekonán – jen se ten jeho buben s uloženou písničkou točí stokrát rychleji, písniček se na něj vejde o něco víc a nejsou na něm už kovové „čudlíky“ nebo dírky vykousnuté do papíru, ale magnetické „spiny“ a pidi-dírky vypálené laserem do polymeru. Princip je však pořád stejný: tady se točí klikou, a když tady „štrnkne“ čudlík o dírku, tak to cinkne. Dokud budou ve strojích svištět, zadírat se a skřípat ložiska „harddisků“, dokud se budou zanášet prachem čočky optických senzorů a dokud budou otáčející se „placky“ v mechanikách připomínat zvukem ždímačku, může se jít i karbid křemíku zahrabat.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je UX/UI analytik a designér. Kromě svých stránek provozuje i dílnu webdesignu WellStyled.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).