Hlavní navigace

O zabíjené hudbě, cédéčku zdarma a nenažraném molochu

30. 11. 2004
Doba čtení: 2 minuty

Sdílet

Hudba, stejně jako ostatní výtvory talentovaných jedinců, je duševním vlastnictvím. Když někdo prodává hudbu — a je jedno jakou formou, jestli na CD, vstupenkou na koncert nebo přehráním v rádiu — prodává nám vlastně jenom právo si určitou skladbu poslechnout...

Hudba, stejně jako ostatní výtvory talentovaných jedinců, je duševním vlastnictvím. Když někdo prodává hudbu — a je jedno jakou formou, jestli na CD, vstupenkou na koncert nebo přehráním v rádiu — prodává nám vlastně jenom právo si určitou skladbu poslechnout. V případě jednorázové licence (koncert, rádio, TV) jen jednou, nebo neomezeně v případě trvalé licence (CD či jiný nosič). Pochopitelně si k tomu přičte své náklady: cenu za výrobu a distribuci nosiče, za organizaci vystoupení, cestovné atd. A ke vstupence na koncert i řádný příplatek za osobní zážitek.

Tak by to asi mělo fungovat a třeba to tak kdysi fungovalo. Jenže realita je jiná. Koupím-li si CD s deseti písničkami za 500 korun, za ony písničky ve skutečnosti zaplatím jen korun 90. To je obvyklý honorář, o nějž se dělí napůl autoři a interpreti. Reálné výrobní náklady na cédéčko mohou být různé — cena za nahrávací studio minimální i přemrštěná a fyzická výroba média zase s rostoucím nákladem výrazně klesá: při desetitisícovém nákladu se vylisuje, připraví booklet, zkompletuje a zabalí CD klidně i za třináct korun, je-li náklad malý, bude to až kolem 30 korun. Ale obvykle náklady na studio a výrobu dělají 10 až 15 procent z koncové ceny, zde tedy asi 70 korun. Dohromady to je 160 korun, přibližně třetina. A celý zbytek schramstne moloch. Vydavatel a prodejci skoro polovinu (230 korun) a stát na DPH (110 korun). Teoreticky by takové CD mohlo stát kolem 200 korun — ale v obchodech ho neuvidíte. Jsou k mání třeba na festivalech a koncertech: kapely si je prodávají samy a zbytečné penězožrouty vynechávají ze hry.

Bylo by to pěkné, kdybychom si mohli opravdu kupovat jen hudbu. Kdyby album stálo 150 korun, kupoval bych si pravidelně aspoň dvě měsíčně. Ale u vědomí toho, že z každého CD mám cpát do chřtánu navíc několik stovek komusi jinému, jenom ne těm umělcům, jejichž práce si vážím a kterou si vlastně kupuji, si nechám raději zajít chuť. My si bohužel hudbu nekupujeme. To je jen med, který nám vydavatelské firmy mažou kolem úst, aby se jim lépe prodávalo jejich zboží. Samotný produkt (hudba, román, cokoli) je pro ně vedlejší a téměř nepodstatná složka obchodní kalkulace.

BRAND24

Kdybychom si opravdu kupovali jenom hudbu, měl bych nejspíš nárok na výměnu stařičké, ohrané, již neposlouchatelné kazety za tutéž nahrávku na jiném nosiči za manipulační poplatek. Kdyby vydavatelé prodávali hudbu, nestály by kompilace již dávno vydaných skladeb víc než původní alba. Kdybychom si od umělců kupovali jejich díla, měli bychom ke vstupence do kina dostat i film na DVD za cenu média. Za právo film vidět jsem jednou zaplatil, tak co mi má někdo upírat právo pustit si jej znovu.

Jenže o tu muziku (filmy, romány) tu vůbec nejde. Kopírování nezabíjí hudbu. Od toho jsou tu jiní.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je UX/UI analytik a designér. Kromě svých stránek provozuje i dílnu webdesignu WellStyled.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).